... kam se hrabe Nurájev

  "Když už je člověk dlouho na penzi, to se ti najednou vynořujou myšlenky, na který v tom životním fofru v předchozích létech nebylo času." Takže ranní telefonické kafe s matkou v poloze takovýho domácího filozofování...  

Na dětském hřišti před našimi okny nastal frmol.

Parchántci z místní školky dorazili na luft a šlejfírny jim jely jako pro tuto chvíli shůry objednané. Vesnickej vzduch v mixu s vesnickými geny fungují v malých tělíčkách dokonale.

Toho pištění a přetahování! Toho poskakování ve stylu brabčáků. Tolik nedočkavosti a netrpělivosti, které v tělíčkách malých lidí dokážou svědit jako kůže po návštěvě štěnic.

"Amálka nebude bít Tondu po hlavě, jo?" nesl se hlas paní učitelky ze hřiště k našemu otevřenému oknu, u kterého jsem stál s hrnkem kafe v ruce a pozoroval život.

"A na záda můžu, paní učitelko?" znělo zpět ve chvíli, kdy se v kuchyni na stole rozezvonil mobil.

----

"Jsi v práci? Ahoj, holomku." zahlaholil hlas mutr.

"Nejsem. Stojim u okna, piju kafe a pozoruju děti na hřišti u nás."

"To taky ráda dělám. Děti, dědky, chlapy, babky, psy i kočky. I ptáci sou dobrý. A na vítr se ráda dívám.", sypalo se z matky jedno za druhým a vlastně to znělo trochu jako poezie.

"Ráda se díváš na vítr?", hrklo ve mně.

"No jéje..." smála se Zorina, "... to máš před sebou třeba rovnou nějaký velký divadlo a balet v něm. A když ve větru nastoupěj stromy a jejich větve.... kam se hrabě Nurájev."

"Njurejev", podotkl jsem slabě.

"To máš jedno. Prostě každej dobrej baleťák. Kam se hrabou na stromy ve větru."

"Takže nevidíš vítr, ale jeho důsledek." lehce jsem zpochybnil matčino oznámení, že se ráda dívá na vítr.

"...no...." bylo chvilku ticho, "to je votom, kdo se dívá, víš? A je taky rozdíl koukat a vidět."

"Takže ty ten vítr vidíš." dal jsem otázku bez otazníku, abych mutr zbytečně nečílil.

"Jo." odpověděla klidně, "já ho vidim eště než se přiblíží k větvím a o chlup dřív, než na šňůře pohne mokrym prostěradlem."

Chvilka ticha maximálně tak na půlnádech.

"A to nemluvim o tom, když se o mě ten fešák někdy otře." dodala matka svému vztahu s větrem lehce erotický náboj.

Usmál jsem se a na parapet okna položil hrnek.

"Ježiš, Zorino, ty máš teda dneska krásný ráno, paní Větrná!" poslal jsem mámě vzkaz do ucha.

"Hele, jsem tady sama, Jirka jel na kolo, když je tak pěkně a tak jsem to tu lehce přešplouchla a popucovala a jak tak rejdim tim koštětem v kuchyni, tak jsem si vzpomněla, jako mě zametání tenkrát dávno strašně sralo.", dojeli jsme od vztahu s větrem k rutině, kterou známe všichni.

"A vono se ti to," pokračovala Zorina, " s věkem tak nějak narovnalo. Dneska jsem se u zametání usmívala."

"Smetáková evoluce.", podotkl jsem krátce, abych mutr příliš nezdržoval od dalších úvah. Takový to domácí filozofování...

"No a pak si sednu, votevřu vokna - ať to fest luftuje, protože ten vítr, jak už víš - a jak sedim, tak si řikám, že kdybych byla znovu mladá, že bych se víc smála. Pak by mě to zametání nesralo."

To sprostý slovo podruhé vylétající z máminy pusy sedělo. Některé situace a momenty prostě slušně popsat nelze. A pak i sprosté slovo může potěšit jako na nahé tělo položená deka z mohéru.

"No a proto jsem si řekla, že ti to zavolám. A máš štěstí, že nejsi v práci a můžeš mluvit s maminkou."

"No toho si taky velepovažuju." reagoval jsem opravdu moc rád.

"Ještě aby ne!" vyjekla Zorina a bylo cítit, že se u toho směje. 

A dodala: "Protože kdybys byl v práci, tak bych tě nemohla rušit a jen bych ti řekla "Směj se." a položila bych mobil. A to bys byl úplně víš kde. To by sis moh myslet, že jsem už totálně zjančila. Takhle jsem ti to mohla pěkně vyložit."

"A k tomu ten vítr...." byl jsem zase krátký, protože moje hlava pořád zpracovávala to, co mi mutr nadělila ve čtvrtek ráno.

"No, ten vítr, hochu, to je bonus. Už mi v místnosti rozhejbal i vobrazy na stěně, jak to tu luftuje. Tak já du zavřít okna a ahoj. A směj se! Pusu."

Po puse zůstal mobil němý.

---

Z okna jsem pořád pozoroval ty malé místní lidi na dětském hřišti. A vítr rozhejbal větve vysokého akátu nad místem, kde se smálo spoustu dětí. Usmál jsem se taky.

Ten vítr ještě musím vychytat.