... vlastně je to stejný, jako když nasedneš na sáňky

„...ten život strašně letí. Na podzim jsme byli na pohřbu Milanovi no a pak jsem přestávala potkávat Marušku v kšeftu a pic...holka už je taky v pánu. To je hned, milej zlatej.“ ... může bejt čtvrteční ráno pravdivější?

To je tak, když se mámy zeptáte jak se má a ona pomalu začne vytahovat sbírku parte svých přátel a těch, kteří se s ní a i se mnou protoulali životem a šli za lepším.

„...a taková to byla zlatá ženská.“, pokřačovala Zorina poté, co mi oznámila odchod za lepším jedné z vesnice.

„Vona by se rozdala a vidíš, pořád to pánubohu bylo málo a tak jí povolal do služby“, dodala a v mobilu jsem pak slyšel, jak něco upila z ranního hrnku.

„Dyť...“, začal jsem trošku blbě..., „kolik jí bylo let?“

Nastalo krátké ticho, které by nešlo rozkrojit ani nožem na dorty namočenym ve vodě.

„No prosimtě, dyť byla mladší než já! A taková pěstěná. V sobotu u ní byla pedikůra, v neděli uvařila kuře s bramborem a v pondělí najednou nebyla.“ , srhnula v kostce poslední vikend kamarádky Marie tady na zemi tak, jak to umí jen ona. Pedikura, kuře, smrt.

„No tak se tam vydala s udělanejma nožičkama. To je pěkný, ne?“, odlehčoval jsem situaci, co to šlo a de facto navazoval na styl komunikace Zoriny.

„No....“, chviličku zase to váhavý ticho, „...já v ponděli koupila kuře a včera jsem se objednala na pedikuru. Tak si ti řikam, jestli nedělám kraviny....“ zasmála se potom zase do telefonu.

„Ty si vždycky tak trochu provokovala, ne?“, opáčil jsem.

„No to jóóóóóó“, dala si mutr záležet na melodii odpovědi, „...ale voni najednou, čím jseš starší, dostávají věci tak trochu jinej význam a fofr. Vlastně je to stejný, jako když nasedneš na kopci na sáňky a odrazíš se. Nejdřív lážo plážo a pak ti to dostane švunk, jako když si mejdlem mydlíš ty místa mezi prstama u nohou.“, spojila zase Zorina možný se zdánlivě nenápadným.

„Ty si neskutečná.“, začal jsem se smát i já. „Život jako jízda na sáňkách.“ odcitoval jsem nově poznanou životní filozofii vlastní matky.

„Ale dyť to tak je!“, nedala se Zorina. „Vytáhneš je na kopec, utahanej jsi jak soumar, ale ta vidina jízdy kopcem dolů tě žena nahoru. Pak si dosedneš na tvrdej podklad a to už je varování, že život nejni peřinka.“

„A dál?“, zvědavost mi nedala se nezeptat.

„No dál..., ztěžka se odrazíš a lyžiny sáněk tak něžně šuměj po sněhu, pak jízda nabere rychlost a ty se držís, huba i ruce zmrzlý a pak pangejt, ten tě zbaví pocitu, že sáňky ovládáš a pak dopad na prdel, drknou ti zuby a ze všech sil to všechno ukočíruješ, aby sis na chvíli oddych a pak zase pangejt a všechno nanovo.“

„A dojezd?“

„No dojezd ... asi ta pedikura a kuře v neděli k obědu.“, zakončila mutr úvahu o tom, jak je život podobnej jízdě na saních.

„A ty jsi teď kde? Abych věděl.“, zeptal jsem se.

„No kde bych byla, hochu, doma přece.“ odpovědla zkoprnělá máma.

„Já myslel v tý cestě na saních, Zorinko.“, upřesnil jsem.

„Aháááááááááááá“, protáhla máma s velkou chutí zase jedno krátký slovo, „já jsem za pár pangejtama a jedu ti dolů a lyžiny šuměj.“, dodala s radostí.

„Tak to máš dobrý. Teď už jen tu pedikůru a kuřátko ať je pěkně do zlatova vypečený.“, připomněl jsem víkend Marie, o kterém celej ten náš dnešní ranní diškuz začal.

„Cha chááááááááááááááááááá.“, zanotovala zase skoro se zpěvěm máma, „já nejsem blbá. Já se na něj v neděli vyprdnu a upeču ho rači až v pondělí. Ať ta jízda ještě nejakej pátek trvá. Co myslíš?“

„Máš recht. V pondělí je kuře nejlepší!“ potvrdil jsem máminu teorii, jak obelstít osud, protože ten život strašně letí...