Pochybnost je těhotné břicho obavy

Telecí plátky dušené na olivovém oleji s kapkou citronu dokážou v hlavě nastavit docela jasné a logické definice.

Nože se zařízly.

"...mělo to být na tenčí plátky", vyplulo z pusy pár slov a levitovalo na stolem a hlavami jedlíků. 

Nože se s masem nepáraly. 

Stejně jako se s námi nepářou dny a noci, kterými proplouváme a říkáme tomu život, nebo milovat, nebo nemít rád, obávat se, přeskakovat a podobně.

"...je to dobrý, maso příjemně křupe v puse", oponoval druhý u stolu a v puse si jazyk rozmazloval sósem, kterým byly plátky masa nasáklé. Sós měl lahodně zlatavě sytou barvu a chuť po olivovém oleji a mile drzý byl po vymačkané citronové šťávě s příměsí špetky soli.

"...jo, křupe, ale kdyby byly plátky tenčí, maso by v puse úplně rozkvetlo.", trvaly na svém chuťové buňky diskusního oponenta a autora sósu.

Nože řezaly do masa hlava nehlava.

"... a není lepší ta milá nutnost v puse maso držet dýl kvůli - řekněme - jeho křupavosti a tím si užít mnohem víc všechno, co do pusy sousto přinese? Kdyby se maso rozpadalo, nebylo by nutný se s ním v puse tolik mazlit, spolkl bych ho dřív, neužil bych si to tak...", hedonistický jedlík mumlal svou s plnou pusou porce telecího plátku pomalu dušeného v citrónu a olivovém oleji. Oči se mu protáčely blahem kolem dokola.

"...není to špatný, ale kdyby tam zůstaly dýl...", dokola kolem tantricky vyslovovaná pochybnost a vyjadřování mírné nespokojenosti.

Na konci večeře talíře vyleštěné pojížděním kousků chleba po jejich hladkém bílém dně s cílem vtáhnout do chlebové střídky do poslední kapky zbytky sósu - posledního svědka telecích plátků před chvílí se ještě povalujících po talířích k večeři.

A tak je to pořád a tak je to všude. V celém mém životě, ve všech vašich životech. Pořád stejné. Pořád krásně stejné. Je jedno, jestli tomu říkáte láska, rodina, generační rozdíly nebo přátelství.

Pochybnost je těhotné břicho obavy. Radost je pupeční šňůrou spojující obavu s důvěrou. A celý náš život je plodovou vodou, ve které se den pod dni - až do toho našeho poslední tady - macerují obavy, radost a důvěra.

Sami o sobě by žít nemohly. Musí se mísit. Musí se doplňovat. Musí se střídat. 

Obavu vystřídá radost stejně jako tuhost vyšších plátků telecího nádherně doplňuje chuť mesaliance olivového oleje s drzým nakopnutím citrónové šťávy.

Občas pochybovat je dobré. Užívat si chutí v daný moment je nevyhnutelné!