Nejhorší pro kluka je zdědit kabát po sestřenici

Čím je člověk starší, tím náchylnější je ke vzpomínkám a míň odolnější k slzám, které vzpomínky často doprovázejí. Zrovna nedávno jsem si vzpomněl na zděděný kabátek po sestřenici. Slzel jsem asi osm minut.

Nevšimnul jsem si v posledni době, že by se nějak výrazně mezi mými přáteli realizovalo tzv. "dědění" dětského oblečení. Sám děti nemám, ale výraznější aktivity v okolí jsem v tomto směru nezaznamenal.

Za mého dětství, to byla jiná.

Hnusné hnědé punčocháče, které jsme si často natahoval na hlavu a hráli jsme si na Rybanu s copama, jsme buď donosili do poslední mrtě /jak říkala babička/, nebo šly dál do domácnosti, kde je ještě nějaké děti užily.

V době mého dětství jsem měl určitě více jak polovinu obsahu šatní skříně obsazenou děděnými věcmi.

Teď by jsme řekli "vintage", jako malej kluk jsem všechny ty svetry, košile, kamaše a někdy i holčičí halenky přešitý na klučičí košile nenáviděl stejně jako vařenej celer v polívce.

Nové oblečení jsem dostával buď jednou za čas v balíku ze západniího Německa od strejdy, nebo jako dárek k narozeninám a vánocům. Italskou zimní bundu jsem ale o jednom Štědrém večeru obratem vyměnil se sousedem Láďou za krabici žvejkaček Donald, protože příbalem ve žvejkačkách byly úžasný obrázky.

Nebezpečné pro každé dítě té doby byly rodinné výlety k přízni, kde žily starší děti. Je jedno, jakého byly pohlaví, protože oblečení se prostě dědilo a hotovo.

"Podívej, Zorka, takovej pěknej kožíšek po Renatě, to Marek ještě krásně unosí, co říkáš?" znalecky posuzovala holčičí velur, který dramaticky prezentovala visicí na ramínku ve svých rukách teta Evža.

Matka každého syna by měla říct "ne". Jenže matky v té době říkaly: "no jistě, tady se to povolí, na rukávy mu přiheftneme kus nějaky kožešiny, má už přece jen ruce dlouhý jako vopice, a kožich pěkně poslouží."

A tak se stávalo, že kluci šli do školy ve veluru s lidovými výšivkami a s rukávy nastavenými leskymem v barvě lišky. Vivien Westwood a John Galliano by nad mým modelem omdlívali závistí. Moje dvorní stylistky /matka a její matka/ se dokázaly vyřádit. A to v tý době neinhalovaly THC ani neměly šanci svištět na LSD nebo jiných psychotropních látkách.

Kožíšek obohacený o leskymo na rukávech doplnily zelenýma krepsilonovýma kalhotama - ty přešily z kalhot po strejdovi Karlovi. Aby klasickým kalhotám dodaly "mladistvý šmrnc", vrazily do spodní části nohavic HNĚDÝ manžestrový klín.

Dámský střih kožíšku a neforemné kalhoty po strejdovi Karlovi s klínem z manžestru ze mě udělaly opravdové monstrum. 

Na nohách jsem měl jedinou součást tohoto outfitu, na kterou jsem byl opravu hrdý. Pravé kovbojské boty ze západního Německa, které mi poslal strýc. Byly v kombinaci džínoviny a hnědé kůže. Klasické do špičky s podseknutým podpatkem. Fakt prďácký "koně".

Na hlavu mi odvážná matka vrazila oranžového kulicha s bambulí tak velkou, že mi díky její váze bylo zatěžko udržet hlavu v rovnováze.

Jemným doplňkem k tomuto opravdu originálnímu kompletu byly palčáky od tety Věry s norským vzorem připevněné na šňůře protáhnuté skrz rukávy a z nich následně vyčuhující z leskymových okrajů kožíšku.

Musel jsem působit jako z Marsu, nebo z nějakýho opravdu hodně divokýho travesti klubu /tenkrát ale v Ústí nad Labem žádnej takovej nebyl/.

Osobně jsem s tímto typem oblečení měl problémy. Tedy až na ty kovbojské boty - paradoxně. Jenže...

"Prosim tě, co by za to jiný dali, kdyby měli v týhle zimě takovej kožich" zakončila matka pokaždé debatu v předsini, vrazila mi na hlavu kulicha a vystrčila mě, městského kovboje, z bytu na chodbu. Zálibně se při tom na mě dívala oblečená do safari šatovky doručené v balíku ze západního Německa od jejího bráchy.

Dneska bych byl za hvězdu. Nebo minimálně za někoho, kdo má styl, kdo dokáže skloubit materiály a barvy. Byl bych za někoho, komu se říká "trend-setter". Tenkrát jsem měl pocit idiota.