V několika blozích a diskuzích pod nimi jsem si po vítězství Miloše Zemana přečetl, jakej jsou ti angažovaní umělci póvl. Rétorika autorů blogů a diskutujících na stejné vlně má však své ale. Jako všechno...
"Sláva vítězům a čest poraženým" - platílo, platí a mělo by platit i po Zemanově vítězství v letošní prezidentských volbách.
Jak se ale dalo očekávat, někteří (ne všichni!) Zemanovy voliči znají pouze první část tohoto rčení.
Zemanovu výhru uznávám - že mu k této výhře pomohlo i pár podpásovek a zastrašování lidí například imigranty je prokazatelné a nejde o nic nového. Nicméně vyhrál a pan Drahoš byl druhý. Sice těsně, ale byl. Nedá se nic dělat. Jedna strana slaví, druhá strana to nevzdává, protože ví, že i malá, zpočátku nenápadná kapka vody dokáže po určité době rozbít i kámen.
A opět, jak jsme již zvyklí, si někteří opravdu neberou servítky a osočují třeba ty, kteří se veřejně postavili na stranu toho, kdo prohrál.
"Pražští umělci", "pražská kavárna", "alkoholici a narkomani", "nemakačenkové", "póvl" atd. nebudou přece nikdy vhodným vzorem pro obyčejné lidi, pro "sůl této země"...
Minimálně jeden příklad ze současnosti bych měl.
Nemám za to, že by pouze "pražská kavárna" věděla o Krištofovi Kinterovi. Jsem si jistý, že každej vzdělanej (a to nemyslím dokončením středního nebo vysokoškolského studia!) ví o mladym chlapovi, kterej stylem svého uměním dává "na frak" všemu dosud umělecky uchopenému. "Na frak" příjemně, chytře a mile. Kdyby tomu tak nebylo, nebyly by jeho práce zastoupeny uznávaných zahraničních galeriích a soukromých sbírkách a jeho poslední výstava "Nervous Trees" by nebyla nejnavštěvovanější výstavou současného českého umělce (více než 160.000 návštěvníku!).
A právě pan Kintera, kterého můžeme zařadit mezi členy pomyslně nesmyslné "pražské kavárny", je autorem díla "Basic Atomic", které bylo v rámci výstavy "Nervous trees" (Rudolfinum září až prosince 2017) vystaveno hned v jeho prvním sále.
Když jsem prvně zahlédl různé - k sobě složené - koule a balony a glóby a míčky na hraní a vánoční koule - radoval jsem se z možnosti, které nám svým dílem pan Kintera dal - z možnosti si představovat, vzpomínat, radovat se, usmívat, zkoumat, nechat se překvapovat. Zkrátka - pustit fantazii na špacír a žasnout. Pod celou tou zdánlivou změtí v prostoru vedle mě postávali dospělí i děti a měli oči dokořán a smích nejen na rtech, ale právě i v těch očích. Šlo o hody představivosti!
A tento Krištof Kintera své dílo "Basic Atomic" instaloval do míst, kde lidé právě radost a úsměv potřebují nejvíce - do nemocnice v Motole. (https://www.youtube.com/watch?v=wUGnBsnwhZw).
Každý den mají lidé bez rozdílu volebních preferencí, ale se stejnou nutností pobývat v léčebném zařízení, možnost se alespoň na chvíli odpoutat od všech bolestí a strachů právě zkoumáním a prohlížením si něčeho, co jim může připomenout dětství a dospívání. Mohou na pár minut přemýšlet, nebo se "jen" pobavit a snít. A tohle není v době, kdy řešíme vlastní zdraví, vůbec málo.
Krištof Kintera dává lidem radost! Radost v galerijních prostorech, radost v instalacích přímo ve městech a nově radost tam, kam kromě porodního sálu moc radosti nepřichází - v nemocnici.
Tato instalace v prostoru Motolské nemocnice je pro mě jeden z příkladů, že umělec nerovná se automaticky alkoholik, narkoman, nemakačenko nebo dokonce angažovaný póvl.
Netuším, jak právě v nemocnici pomáhají pacientům přední čeští politici. O jejich angažovanosti v takovém prostoru nemám žádné informace.
Ale vím, a teď už i Vy, kteří jste o Kinterově "Atomic Basic" zatím nevěděli, jak může umělec pomáhat lidem, kteří zrovna řeší důležitější situace než to, kdo bude sedět na Hradě.
A takovej člověk má u mě obrovský respekt. Takovej "póvl" navýsost uznávám.
