Zůstane ,, Evropská armáda “ stále jen nadčasovým projektem?

Není nejvyšší čas na skutečnou spolupráci? Úspěšně překonaná krizová období vždy vedou k jisté sebereflexi a poznání nutnosti spolupráce v existenčním zájmu.

Ohlédnutí do historie nás přivede k faktu, že již v r. 1462 Jiří z Poděbrad usiloval o projekt, předložený jeho rádcem Antoniem Marinim, o spojení branných sil křesťanských zemí pod vedením českého krále proti turecké říši a na dobytí Jeruzalému. Tehdy tento projekt zhatili představitelé kurie, kteří si sice uvědomovali nadčasovost myšlenky tohoto českého návrhu, ale vzhledem k tomu, že šlo o „kacířského“ krále, byl pro ně nepřijatelný. Přesto se Jiří z Poděbrad, jménem svým a jménem polského a uherského krále, rozhodl požádat francouzského krále o svolání sněmu evropských panovníků, po varování papežské diplomacie před tímto krokem, Ludvík XI. alespoň potvrdil pravověrnost krále Jiřího z Poděbrad a byla podepsána přátelská smlouva s Francií.

Podobný projekt se začal skloňovat také po pádu ,,železné opony“ , kdy bych ráda připomněla část z projevu prezidenta ČSFR Václava Havla, předneseného 21. března 1991 v sídle NATO:

„Varšavská smlouva, jako relikt studené války a formální výraz našeho satelitního postavení a naší podřízenosti stalinskému a později brežněvovskému Sovětskému svazu, sama sebe pokojným způsobem zruší a Severoatlantická aliance se začne rychle transformovat, až posléze vplyne do úplně nové bezpečnostní struktury, která bude zahrnovat celou Evropu a bude ji propojovat se severoamerickým kontinentem na jedné straně a s tím, v co se promění Sovětský svaz, na straně druhé. Zdálo se nám přitom, že nejpříhodnější politickou půdou pro vznik takovéto bezpečnostní struktury by mohla být KBSE, která dostane nutně novou dynamiku a nový řád. Zdálo se nám, že takovýto rozsáhlý systém bezpečnostních záruk by mohl být dobrým pozadím a zároveň garantem integrující se Evropy.“

Jak je vidět, je tradicí, že každý významný evropský politik na toto téma hovoří vždy pod vlivem zvýšených rizik dané doby.

Výjimkou není ani současný předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, když o společné evropské armádě pro německý tisk řekl, že by ukázala, že to Evropská unie s obranou svých hodnot myslí vážně.

Ze zemí Evropské unie se pro společnou evropskou armádu vyslovilo také například Německo. U příležitosti 50. výročí podpisu Římských smluv německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že by Evropané měli v horizontu 50 let mít „společnou evropskou armádou“ a tehdejší komisař EU pro průmysl a podnikání, německý politik Günter Verheugen reagoval slovy: „ Nestaneme se globálním hráčem, aniž bychom měli společnou armádu“.

K této myšlence se také hlásí německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová, která však realisticky zdůrazňuje, že není uskutečnitelná v krátké době, je však přesvědčená, že její vnuci už budou žít ve Spojených státech evropských, které budou mít i svou armádu.

Vybudovat akceschopnou armádu však není jednoduchá záležitost a vyžaduje, kromě společné vůle a dohody, obrovské finanční prostředky. Vybudovat evropskou armádu také znamená, že se jednotlivé členské státy vzdají ,,základu “své státní suverenity -národní odpovědnosti za svoji obranu a tuto suverenitu přenesou na unijní úroveň, například do rukou předsedy Evropské komise.

Jak náročný proces to je potvrzuje i neúspěch Evropského obraného společenství v 50. letech. Toto zamýšlené společenství mělo fungovat na základě společné evropské armády, s jedním ministerstvem obrany, jednotným rozpočtem i zbrojním programem. Pozvány byly evropské státy NATO a SRN. Zájem však projevilo pouze pět států. Jednalo se o Belgii, Itálii, Lucembursko, Nizozemsko a SRN, ostatní země byly zastoupeny jen pozorovateli. Později tuto smlouvu francouzský parlament odmítl ratifikovat.

Při vzniku takového projektu je potřeba brát v úvahu i závazky vyplývající z členství v NATO a fakt, že evropské státy nejsou schopny plnit své závazky na výdaje.

Je tedy otázkou zda by našly další prostředky- investice na projekt evropské armády.

Pod vlivem migrační krize ohrožující Evropu, je potřeba si připomenout společnou odpovědnost za vnější hranice EU a to, že jednotlivé státy jako Itálie nebo Řecko tuto situaci nezvládají .

Neměli bychom opomenout ani skutečnost, že v evropském geopolitickém prostoru dále zůstanou dominantní USA a Rusko.

Nastal tedy už čas realizace nadčasového projektu?