Probuzený či stále snící?

(Komentář k příspěvku „Čerstvě dospělá“, uvedenému v rubrice „První pokus“ dne 5.2.2008) Ahoj NICKu, jmenuji se Vac (vyslovuje se „vak“). Tak mi říkali moji švédští kamarádi, protože je unavilo mé věčné opravování, že nejsem Vakelav, Vaklav a ani Vaček. Má anglická bytná mi v Brighotonu říkala WattCzech.Kdysi George Mikes napsal knížku „How to be Alien“ (Jak býti cizincem). Pojednává o postřezích Maďara žijícího ve Velké Británii. Tento chlapík si „narazil“ Angličanku. Když ji v Maďarsku požádal o ruku, tak mu odpověděla, že by její máti nikdy nesvolila, aby si vzala cizince. Když namítnul, že by mohli žít v Maďarsku, že tam by cizincem nebyl, tak mu sdělila: „Cizinec je cizincem všude!“.

Již cca 15 let si říkám, že napíši knížku „Jak být cizincem ve vlastní zemi“. Třikrát jsem emigroval, a to VŽDY z politických důvodů.V srpnu 68 jsem zdrhnul do Švédska. Probrečel pár desítek nocí a prožil pár let tzv. „emigrantských snů“ (tj., když se ti zdá, že zdrháš přes dráty a nebo jsi zase zpátky „doma“). Když mi ze stezku po „domově“ bylo nejhůř, tak jsem si pustil české rádio a za 20 min. jsem byl ze stezku vyléčen. Ve Švédsku jsem pracoval pro Scandinavian Airlines. Měl jsem se dobře, lítal si zdarma po světe, nic mi nechybělo. V roce 1980 švédští sociální demokraté prohráli podruhé v řadě volby a tehdejší předseda vlády Olov Palme prostřednictvím odborů, se kterými byli socani „jedna ruka“, vyhlásil „Největší stávku ve švédské historii“. Tomu národu nic nechybělo. Všichni si žili v blahobytu – akorát neměli tu „správnou“ vládu. Když se mě švédští přátelé ptali, co říkám na jejich „Největší stávku ve švédské historii“, tak jsem jim odpovídal, že to je jejich největší sabotáž. Švédsko – loď, která sama sebe torpedovala.Protože jsem diktaturu proletariátu již jednou zažil, rozhodl jsem se pro moji druhou politickou emigraci – tentokrát do Kanady. Žil jsem 10 let ve Vancouveru, B.C. a pracoval jako finanční poradce. Měl jsem se dobře, nic mi nechybělo, akorát jsem přestal zdarma lítat po světe. Přišel listopad 1989. Já čučel non-stop na CNN, plakal a styděl se, že jsem tam a ne tady – že jsem zdrhnul. Plakal jsem, když na Národní třídě bili studenty. Plakal jsem, když Kubišová na Václaváku zpívala a na Letné se zvonilo klíčema. Plakal jsem, když padala Berlínská zeď. Plakal jsem když jsem viděl Havla, jak v kongresu USA v bílých ponožkách, příliš krátkých dlouhých kalhotách se zpocenou dlaní přijímal „standing ovations“ – a mám slzy v očích i nyní, když na ty nádherné chvíle vzpomínám.Tehdy moje 23-letá emigrace ztratila smysl. Proto jsem se v únoru 91 vrátil. Moje třetí politická emigrace – tentokrát do mé vlastní země. Věřil jsem, že této zemičce budu moci něčím přispět. Avšak, ejhle, jaká je realita. Stát se „Švédem“ mi trvalo cca 8 let. Stát se „Kanaďanem“ mi trvalo cca 3 roky. Stát se opět „Čechem“ mi trvá již 17 let, vůbec se mi to nedaří, a horší je, že se začínám obávat, že není o co stát.Když se coby přivandrovalec nastěhuješ do USA, řeknou: „Vítej a buď Američan“. Když se coby přivandrovalec nastěhuješ do Kanady, řeknou: „Vítej a buď kýmkoliv chceš být“. Když se Čech nastěhuje zpátky domů, tak řeknou: „Táhni odkud jsi přišel, kreténe“. Čím déle tu jsem, tím méně jsem Čechem. Výše jsem napsal, že Švédsko je loď, která sama sebe torpedovala. Češi jsou posádka, která sama sebe vytrvale hází přes palubu – a to s humorem! Tragické? Komické? Praktické? Nebezpečné? Nevím. Rozhodně však „Fascinující“.Když jsem sem po „revoluci“ poprvé přijel (r.1990), zašel jsem si do hospody na pivo. Hrálo se mistrovství světa ve fotbale. Hospoda plná. Všichni ve špinavých montérkách. Póry plné špíny. Dřevěné stoly bez ubrusů poblemcané lepkavým pivem. A já jsem si s hrůzou říkal: „Bože, tak tohle je můj národ“. V předzápasním očekávání štamgasté vedli vášnivou debatu (Češi to ani jinak neumí):Pan „A“: Vole, to bych taky uměl šest let sedět a pak bejt prezident.Pan „B“: Vole, dyť von to nedělal šest let, ale třicet.Pan „A“: No, vole, to já jsem taky třicet let dělal.Pan „B“: Hovno vole, já vím moc dobře, co jsi těch třicet let dělal!Jelikož mluvili dostatečně nahlas, tak celá hospoda rázem ztichla. Všichni chtěli vědět, co jejich spoluobčan těch třicet let vyváděl.Pan „A“: Dobře vole, tak řekni, schválně řekni vole (škyt), co jsem těch třicet let dělal?!Pan „B“: Seděls vole tady a chlastal pívo!!No a já jsem si s úsměvem na rtech a s blahem v duši řekl: „Bože, tak tohle je ten můj národ“. Tragické? Komické? Já myslím že poučné: Starého psa holt novým kouskům nenaučíš.

No, a s tímto vědomím jsem tu už zůstal. Moje třetí politická emigrace - bohužel, ta nejblbější.