Opiová válka Borise Johnsona proti EU

Ještě ani nestačili vystřízlivět všichni, kteří slavili svou údajně znovunabytou svobodu, protože je prý EU nevýslovně terorizovala a ještě nestačila utichnou všechna slova, kterými se k Brexitu přidávali domorodí příznivci 

opuštění EU a už je to tady.

Velká (prozatím) Británie ústy svého ministerského předsedy Johnsona ráčila potvrdit, všechny již před Brexitem, kterému přezdívám brex(sh)it, prosakující informace o tom, že ono „osvobození“ bude všechno, jen ne svoboda, protože nastanou restrikce, cla, omezení obchodu, výměny kapitálu, zboží, služeb a volného pohybu pracovních sil.

O čemž všichni ti salónní demokraté hovořili jakožto o zcela nepodložených informacích pomlouvajících vznešené myšlenky Brexitu a že naopak to je EU, která je jak žalářem národů, RVHP, SSSR, diktaturou a co já vím čím ještě a že naopak Velká Británie bude tím, kdo nám ukáže cestu k tomu, jak se to všechno má dělat - a nejvíc to bude ukazovat Nigel Farage. Jak se má svobodně obchodovat, jak se to má dělat, aby byznysu byly z cesty umeteny všechny byrokratické překážky, které mu v EU kladou prý nikým nevolení úředníci (hlavní to zaklínadlo nácků, komunistů a nacionalistů vůbec) a ono je to sotva pár hodin poté realitou.

Že Velká Británie láduje kanóny, brousí bodáky, odlévá kulky, staví ploty, vymýšlí regulace a zákazy, vymýšlí kvóty, zamezuje, zakazuje, omezuje a vůbec začíná dělat všechno proto, aby všechno, co je v zemích EU samozřejmostí, tedy ničím a nikým nerušený obchod, cestování, pracování, studium a vědecká výměna byla předmětem byrokratické libovůle mající jediný smysl – ničit, bořit, hatit, kazit a vůbec po socialisticku plánovat a případně povolovat a schvalovat. Protože teprve tak se zlo dovídá o své moci. 

Osobně se domnívám, že to je součástí onoho imperiálního pomatení smyslů, které vedlo k vystoupení Velké Británie z EU a následné k dobrovolné politické a ekonomické izolaci, na které se bude měrou největší podílet sám Boris Johnson a jeho vláda.

Neboť je evidentní, že pan Johnson hodlá ve vztahu k EU užívat nástrojů, jimiž britské impérium dosahovalo výhodných smluv v Číně a které se nazývají opiové války.

Tedy, že Velká Británie se nehodlá ohlížet na něco, jako jsou vzájemně výhodné vztahy, z nichž mají prospěch obě strany při zachování oněch evropských samozřejmostí, kterými je svobodná výměna zboží, kapitálu, služeb a pracovních sil, ale že nám skrze obchodní válku vnutí svoji představu o mezinárodních vztazích a zatočí s námi jako s tehdejší Čínou, která se vzepřela britskému dovozu opia do Číny, devastujícímu tamní populaci narkomanií a která tak byla válečnou akcí a intervencí donucena k celé řadě ponižujících dohod, dealování těch nejtvrdších drog legalizovat. Přičemž astronomické zisky z této ostudné záležitosti plynuly do kapes Britů.

No a nyní v této nadcházející koloniální válce s EU nepochybně hodlá Boris Johnson nejdříve vytvořit masy nezaměstnaných, které v EU vzniknou po zavedení cel a jiných restrikcí a bude spoléhat na to, že tyto masy potáhnou ulicemi až do Bruselu, kde budou žádat před sídlem EU o přijetí všech požadavků říšského kancléře Johnsona, s kterými on bude souhlasit a bude oslavován jako Chamberlain. Aneb takové německé poválečné reparace naruby, které přivedly k moci Hitlera. Že mu to nevyjde? To je samozřejmě nabíledni. Jen se to teprve musí dozvědět. 

Musím se přiznat, že když Velká Británie odešla z EU, nebylo mi to líto. Dokonce jsem to uvítal s úlevou, neboť Velká Británie, byť se směla připojit, až po dlouhém škemrání a škrábání na evropské dveře do evropského společenství, zároveň nikdy jejím skutečným členem nebyla.

Svou opiovou válku s EU vedla neustále po celých dlouhých 47 let, kdy si vymýšlela jednu výjimku za druhou, aby mohla stát s rukou nataženou směrem k výhodám členství v tomto exkluzivním klubu bohatých a úspěšných zemí, ale nikdy se nemínila podílet na budování evropského projektu v rovině politické a mezinárodní. A tak se z věčného kverulanta a okopávače kotníků evropské myšlenky a evropské spolupráce a integrity, který poté, co se díky členství v EU ekonomicky postavil na nohy stal její nepřítel.

Dříve skrytý v salónech a klubech a nyní zjevný a otevřený a hrozící vypovězením totální války s EU. Je třeba ovšem říci, že s nepřítelem, který se za něj nepokrytě vyhlásí se bojuje dobře, lépe než když se tváří jako přítel ale přesto má nabroušenou dýku v ruce a v nestřežených okamžicích vás bodá do zad a když se hodláte ohnat, tváří se jako milius a vůbec tvrdí, že na to má právo.

Myslím, že tento boj Velká Británie nevyhraje a ani jej nemůže vyhrát, neboť tamní pobrexitová politická reprezentace se vznáší v oblacích a hloupých představách o své imperiální velikosti. Nic jiného než tvrdé přistání ji ovšem nečeká a ani čekat nemůže. Zvláště, uvědomíme-li si, že skotská ministerská předsedkyně Sturgeonová po Brexitu vydala lakonické prohlášení o tom, že Skotsko se navrátí do srdce EU jako suverénní stát a že v Irsku vítězí Sinn Féin a že British Commonwealth je všechno možné, jen ne britská EU.

Což jsou neklamné příznaky konce této kdysi velké ostrovní země, nad jejímiž koloniemi slunce nezapadalo a která si sama určovala, co je zahraniční politika a co je zahraniční obchod a co je vlastně zákon.

A tak se připravme na to, že to Velká Británie dlouho nebude chtít pochopit a že dojde i na víza a vypovídání Čechů, Poláků, Maďarů a Slováků ze země, že ze strany šílenců kolem Borise Johnsona a jejich přívrženců budou létat ostrá slova, rasistické urážky, násilí, restrikce, zákazy a vůbec všechno to, co je spojeno s definitivním zánikem každého impéria.

Ale, že se nakonec i zbytek kdysi velké Británie vrátí zpět do EU, stejně jako jsme se v EU sešli i my a Slovensko, protože dnešní svět mezi Čínou, USA a Ruskem není pro osamělou zemi přívětivé a bezpečné místo k životu.

Miroslav Václavek

Šumperk