Rumunsko se nedá milovat nebo nenávidět, Rumunsko se dá jedině milovat, horami jak se dá

A protože je tady další krásný rumunský den, Mirek opět brzy vstává, to bude asi tím časem, který je tady o hodinu napřed a jde vypátrat tajemství těch ranních zvuků, které vypadají jako armádní rozcvička.  

A tak jde lesem blíž a blíž ke zdroji a omývá si ruce o rosu v trávě a dopřává si přebytku kyslíku té nejlepší kategorie, když vtom stojí tváří v tvář ohromnému ovčímu stádu, kterého pohání vpřed bačův hlas, který mi tolik připomíná ta líbezná vojenská rána, která se vyznačovala pokřikem jako: jedu, jedu, máš čas, makej, na rozcvičku a jedeme kačáky, žabáky, kliky, pome holubi, ale jen jsem se z toho otřepal a zase jsem se tetelil tou krásou. 

Ale protože žádné štěstí nemá dlouhého trvání zaregistroval jsem, že od stáda se oddělili tři ohromní pastevečtí psi a s ohlušujícím štěkotem nabírají kurs k mé maličkosti. Jenom ať si pořvou, pomyslel jsem si veden zkušenostmi, které přináší dlouhodobé manželství a nevšímal jsem si jich ani tak. 

Když ale řev těch oblud zvících stodol zesílil všiml jsem si, že se poměrně přiblížily a jejich řevu neubylo, ale naopak a bača přidal také na intenzitě svých povelů, aniž by to s těmi třemi Kerbery nějak hnulo. 

Ale však co, je tam široký potok a jim se nebude přes něj chtít, voda je tam ledová, za vodou jsem zcela v bezpečí, pojídal jsem těšínská jablíčka, ale preventivně jsem prověřil funkci svěračů :-)

A učinil jsem správně, neboť psiska přeběhla potokem jakoby nic a náhle jsem cítil teplý dech vycházející z jejich mord a sliny, které mi stékaly po nohou a vzduchové turbulence provázející štěkot mi hýbaly kraťasy, ale zachoval jsem ledový klid, protože jestli mne mají sežrat, ať mají na mne vzpomínku - jako třeba - jo to byl ten, jak se ani nepokusil zdrhnout, jak to ti turisti vždycky dělají a dělal, že se nebojí. Jo už vím, ten, jak měl to tuhé maso, samou šlachu a sval, no jo, to jsou ti mountain bikeři. Příště si ulovíme nějakého vypaseného dederóna :-) 

I rozloučil jsem se se životem a byl bych mnohem raději, kdybych potkal medvěda, ale řev náhle skončil, jako začal a psi odběhli a připojili se ke stádu a myslím, že mají ze mě dodnes velkou srandu a já jsem se opět proměnil ze zkamenělé sochy v živou bytost a vztyčil jsem ruku a zamával na baču a on mi též pokynul a pokračoval v pokřiku: jedu, jedu, máš čas pse, makej, na pastvu a jedeme beránci, jehňátka, kozenky, pome ovečky, protože jsem mu už rozuměl a za chvilku se celá společnost rozplynula v ranním oparu a vracel jsem se na snídani. A však co, Rudovo lýtko, Ruda je účastník zájezdu, si jeden takový pes vzal do huby a zkusmo stiskl, mě jen oslintali na dálku :-)

A přemýšlel jsem nad tím, že ovčí stádo pokaždé uzavírají kozy, což je jak velmi hezké tak i legrační, protože mečí jako na lesy, které jsou všude okolo a tváří se, jakoby ty Munti Apuseni osvobodily :-) 

A tak jsem vzal kolo a vyrazil s Ivetou, Iveta je taky účastnice zájezdu, projet si okolí, protože já jsem nejšťastnější, když se můžu jen tak potulovat kam se mi právě zachce a ji bolelo koleno a tak se necítila na túru s ostatními a já jsem potřeboval svobodu a tak jsme vyjeli do horského sedla, kde byly staré salaše a pak ještě vstříc obzoru, kde k nebesům stoupaly majestátné štíty a pak jsme si projeli nějaké louky a potkali dalšího baču s tentokrát hodnými psy a zajeli jsme za divokými koni, kteří mne vzali mezi sebe, když jsem se s nimi poprvé setkal. A byl to nádherný den, přesně takový, jaký má v krásných a nádherných horách, jakými Munti Apuseni jsou i být. Protože grilované maso Rumuni opravdu umí, neboť co by to bylo za potulování se horami, kdyby si člověk neodpočinul u dobrého jídla, na které jsme si taky zajeli :-) 

A taky jsme si s Martinem a Ivanem udělali bezva soukromou túru, protože Martina bolelo oko a Ivan byl trochu ulítanej z předchozího mountain bikingového tripu a já jsem zase prostě potřeboval svobodu a taky, abych si udělal nějaké hezké fotky a vyšli jsme si na Boghii. A cestou jsem vyslechl spoustu mountain bikingových historek ze Slovenska. Třeba: "Idem na bicikly dole a čosi som minul, také dve hnedé gule. Ani som tomu nevenoval pozornosť, ale zrazu som za sebou počul čosi čudné. Také frflanie a idem sa obzreť a reku, ide za mnou medvedica, lebo tie dve gule, to boli jej dve mladé. No ale urobila iba štyri také skoky za mnou a zbadala, mladé utiekli do lesa tak sa zastavila a išla za nimi a na mňa sa vyjebala." 

A nebo: "To zme raz byciklovali na Malej Fatre a trochu zme aj niečo vypili," Ale pokračování už ponechám jen na fantazii čtenářově, protože, co kdyby si to chalani prečítali, tak nech ich nenajebem :-) Prozradím jen tolik, že kluci ze Slovenska nejsou žádné máčky a že slovo "jebat," tvoří základ jazyka slovenského a při vhodném užívání jím vlastně sdělíte naprosto vše :-) 

Ale nejen potulováním a túrami je takový turista v rumunských horách živ, protože je tady dole pod horami krásná přehrada a bezva se v ní koupe a tak jednoho rána, kdy za pomoci kluků z Prahy Mirek odvzdušnil přední brzdu a doplnil náplň stolním olejem, který si půjčil od hezké slečny z kuchyně a tak se jede. 

Lacul de acumulare Beli?-Fântânele, už jen kvůli názvu té přehrady by tam člověk jel. Vždyť to jen porovnejte sami: Slapy, Pastviny (no ty by ještě šly), nebo Orlík. To je úplné nic, ale Lacul de acumulare Beli?-Fântânele, to je jako dětská říkánka! 

To se vylítne po krásné asfaltce na kopec nad Padisem, kde ovšem sen asfaltu končí a nastává pravá rumunská horská cesta a jede se dolů. A to pořád a dlouho dolů, což je fajn a ani nevadí, že si to všechno zase vytlapeme nahoru, protože kopečky to je moje :-) 

A tak hledáme každý, co nejlepší stopu kamením a kličkujeme mezi kalužemi a projíždíme stádem domácího skotu a už je tady zase sen asfaltky, kde mi pod kola plete rozjívené štěně dobrmana, ale nesnaží se mi prokousnout pláště mého stroje ani má lýtka, ale naopak vyplazuje radostně jazyk a přidává se k nám.  

A když přijíždíme k přehradě tak se serve se psem, který je tam s rumunskou rodinkou aby nás chránil a vysloužil si tak nějaký ten pamlsek a převaluje se na záda. Tvrdé jádro výpravy se svléká a jde do vody, včetně mne samého. Inu, vlezl jsem do vody přímo na místě přítoku horského potoku, čehož jsem vzápětí trpce litoval, neboť ani přes usilovnou snahu a omývání celého těla si má tělesná schrána postavila hlavu a odmítala se s ledovou vodou skamarádit a tak jsem musel odplavat do relativně teplejších vod dále od přítoku a tam se dalo ve vrchní vrstvě vody přežít :-)

Ale protože Mirek je z vrcholových partií Sudet a tudíž taky není žádný salát, tak si to i užil a hezky si zaplaval a poté zase rozmrzl v sedle, protože se vydáváme na cestu zpět a je to neméně dobrodružné, jako na příjezdu, neboť potkáváme volně žijící koně, kteří se nepochybně jen kvůli mně, kterého přijali do stáda coby hlavního hřebce :-) zjevují na cestě a nechávají se hladit a všemožně laskat. 

A pak se rozdělujeme a část družiny se vydává do hospody a část druhá, ve které jsem i já vyráží vstříc horám a kopcům a tak se loučíme s pejskem, který způsobně podává pacinku a je vidět, že se mu to s námi moc líbilo.

No a co jsme si sjeli to si i vypijeme, tedy vyjedeme, ale cesta uplývá v družném hovoru a domlouváme se, že společně něco podnikneme a taky, že jo, protože se na fejsbúčku o tom už i hovoříme :-)  A v protisměru potkáváme cestou i veselou českou partičku na kole, která Apusenky jede z Oradey a vylívá se průběžně cestou, neboť jsem jednoho z těch tří ráno potkal v lukách, jak tam v dresu, s přilbou na hlavě, rukavicemi a v tretrách bloumá v lehce nepříčetném stavu a hovoří ke mě s efektem, jako bych se přiblížil k lihovaru a z jeho sdělení vyplývá, že včera po příjezdu kalili u paní plačintářky afinite, což je místní kořalka z borůvek a potom si již nic nepamatuje. Tedy nasměroval jsem ho na azimut k jejich stanu a nyní projíždí okolo a jen se culí :-) 

A je tady vrchol kopce a začíná zase asfaltka a sjezd dolů a na druhý den sjezd ještě větší, sjezd do úplného dolů a po týdnu v horách zpáteční cesta domů. Ale je tady ještě báječné odpoledne ve městě Oradea, kde byl neuvěřitelný středověký festival, což znamená, že Mirek jím byl naprosto pohlcen a ve svém živlu, protože středověk a jeho doba je pro něj velmi zajímavý. 

A vůbec, Oradea je velmi hezké město s krásnými parky, kde se sportuje a žije a s hezkou pěší zónou plnou restaurací, kde se žije ještě víc, škoda jen, že právě tohle nám ještě moc nejde. Myslím mít tu radost ze života a být šťastný. Tedy můžu vám doporučit jediné, mešúrs, jezděte do Rumunska co nejčastěji.

Protože tolik šťastných a veselých lidí jako v Rumunsku jsem už dlouho nepotkal.  

A hory? 

Tam jsem nechal kus svého srdce.

A čím vícekrát se tam pro něj budu vracet, tím více ho tam pokaždé zase nechám. 

Tak dlouho než tam zůstane celé. 

P.S: Autor článku děkuje za perfektní služby brněnské cestovce, kterou nemůže uvést, protože by to byla reklama, jakožto i našim horským průvodcům a před řidiči autobusu smeká až k zemi a se všemi, s kterými se v tom autobusu a na cestách horami setkal se na dálku zdraví s pozdravem - Tak zase někdy!

Miroslav Václavek

Šumperk