Rumunsko se nedá milovat nebo nenávidět, Rumunsko se dá jedině milovat, na kole horami

Je léto a nastalo tradiční stěhování evropských národů. Češi kočují po milionech do Chorvatska a do Polska, k nám zase míří miliony občanů jiných zemí a všechno se to navzájem mixuje jako v jednom obrovském šejkru, kterým potřásá  

nejvyšší barman na nebesích a míchá tak lidi, aby poznali jeho dílo a taky, aby přidal tady bílého rumu do karamelu a tady zase mandle do ginu, abychom tady měli hezké děvčata :-) 

Ale samozřejmě nejen proto, ale taky abychom poznávali jiné země a jiné mravy a nechávali se oškubávat turistickým průmyslem jako husy a poznali tak význam slova masochismus a pekli se na grilu mořských pláží, protože až přijde zima, známí se zeptají, kde jsi byl v létě a kdo se nevykáže cestovatelskou historkou od moře, ten jakoby by nebyl.

Ovšem jsou ale lidé i jiného, zcela zvláštního ražení, kteří by na pláži mezi ostatními Jany Husy upalovanými sluncem umřeli nudou. Mezi ně, musím se přiznat patřím i já a tak už od dubna vzpouzím po horách, ať na kole nebo pěšky a v červenci jsem ke Slovensku a Polsku do koruny cestovatelských zážitků přidal i šperk z největších, tedy Rumunsko. 

Rumunsko je pro mně země mystická, země, která byla v mém dětství tou z prvních a dalekých a tajemných a překrásných. Navždy spojená s mořem, s chutí rumunských broskví, vařené kukuřice, kvašených okurků, pečených kuřat, rumunské Pepsi Coly za osmdesát BANI a taky s překrásnými horami, kterými jsme k moři jeli.  A tohle všechno vám už navždy zůstane v srdci. A když něco zůstane v srdci, toužíte po tom.  

A tak jsem se tam po čtyřiceti pěti lety vrátil. Chtěl jsem tam vyrazit už dříve, ale vždycky z toho sešlo, protože, no však to znáte dobře nejlépe sami. Ale letos na jaře jsem se pevně rozhodl a jak je u mě zvykem, když se pro něco rozhodnu, což je otázka jedné vteřiny, zrealizuji to. 

Tedy po zvážení toho, že se tam vlakem s kolem dostanu jen velmi těžko, protože si své cesty po horách zásadně produkuji sám, rozhodl jsem se, že se do Rumunska vypravím s jednou brněnskou cestovkou, která tyhle výpravy pořádá a která je tady tudíž přesně pro mně. 

Inu, zakoupil jsem si tedy zájezd do pohoří Munti Apuseni, který byl kombinací jak horské cyklistiky tak i té pěší a jednoho sobotního podvečera jsem stál s báglem a kolem na brněnském ÚAN a pátral jsem po mé partě, protože toho dne se vyráželo do všech světových stran a nádraží se větrem ošlehanými tvářemi jenom hemžilo. 

Po chvíli jsem vše zjistil a od vlakáče se přiřítila partička Pražáků s tímtéž vybavením, tudíž jsem usoudil, že jedou taky a ano, jeli a tak jsme zašli rychle zakoupit něco na cestu, protože ta je dlouhá a tak jsem taky koupil pár Plzní :-) 

A pak se naložila do kola do přívěsu za autobusem, páni řidiči si naložili naše zavadla do břicha busu a už jsem se uvelebil na sedačce a přisedl si i budoucí spolubydla Jirka a když jsme zjistili, že dvě sedačky před námi jsou neobsazeny mrkli jsme na sebe a zabral jsem je já a tak jsme měli jízdu v bussines class :-) 

Což přišlo velmi vhod, protože, když máte dvě sedačky můžete se na ně pohodlně natáhnout a krásně spát a vzbudit se jen na čůrpauzách po benzinkách a na hranicích, protože Rumunsko není v Schengenu. 

Tedy prolítli jsme to z Brna přes Slovensko, kde jsme v Blavě naložili dva další cestující, což byla také moje spolubydla a nočním Maďarskem jsme to projeli až na hranice, kde si zamračená maďarská celnice posbírala pasy a občanky a zmizela uvnitř celnice, kde dělala půlhodiny bůhvíco, ale pak je podala zase zpět a my si je rozdali a byli jsme v Rumunsku.

Na pumpě jsem si rozměnil velké lóve, protože to bylo do hor zapotřebí a již za ranního světla jsme se vydali krásnými rumunskými cestami k horám. Já vím, čekáte, že vám podám popis nějaké zubožené balkánské země, kde stojí žebráci u záplatované cesty, ale to byste se načekali. 

Protože takové cesty můžeme jenom závidět. O tom, že co sto metrů stojí jeřáb a stavební stroje a pilně se buduje a staví a že když projíždíte Oradeou nevíte, zda nejste v Rakousku ani nehovoře.

A tak jsme projeli krásnou bukolickou krajinou s opravenými domy ve vesnicích, tradiční balkánské architektury a krajina se počala vlnit jako kočka, které se líbí pohlazení a všelijak se nakrucuje a dělá kočičí hřbety a stejné to bylo i s cestou. 

Protože ta udělala sakra kočičí hřbet a my se šinuli serpentinami do horského střediska Stâna de Vale, kam jsme také po projetí cesty klikatící se nad propastmi bez svodidel také zdárně dorazili. A tam si cyklisté hezky vysedli, vybalili si z batohu své cyklistické vybavení a na mírném deštíku se do něj převlékli, protože je čekala první túra, přejezd horského hřebene Vladeasa do Padişe, kde jsme byli ubytováni.

Tak se i stalo, vyrazili jsme zprvu po asfaltečce vzhůru, protože v Munti Apuseni o vzhůru není nouze a pak odbočili na lesní cestu, která nás vedla do hor. A když říkám do hor tak myslím do pořádných hor, protože přejezd hřebene byl ve výšce okolo 1 600 m n.m. a cesta, která nás do něj vedla byla divoká, plná kamenů, bláta a krutů, tedy stoupáníček :-) 

Hřebenovka byla velmi hezká a poměrně velká část byla i sjízdná, což ovšem o závěrečném sjezdu, který byl více než co jiného volný pád, říci nedá. Ale i tak naše část výpravy dorazila plná zážitků z překrásných hor utopených v mlze a v blátě na místo našeho dočasného domova a mohla si vypakovat a obhlídnout ubytko, což byly dřevěné chatky pro čtyři, ale se sociálním vybavením. 

Inu, když jedete na hory, kde nejsou lidé je spartánské ubytování s tímto pouze v kontextu a můžete vzít jed na to, že je na místní možnosti luxusní. Však my se s Jirkou na manželské posteli už nějak srovnáme a jen doufám, že Ivan s Martinem, co jsme je naložili v Blavě nechrápou. Ale to se teprve uvidí, protože se jde něco sníst. 

A to něco byla úžasná rumunská polévka v jedné obrovské míse pro jeden stůl pro čtyři spolu s hromadou skvělého chleba a chilli papriček, které si každý může přidat nebo ne a ten chleba si i namazat úžasnou máslovou pomazánkou a pak je ještě maso a brambory a čaje a kávy si každý může dát kolik chce a pak si posedět u piva, přičemž jsme bečku společně s kluky z Prahy vypili jen to hvízdlo, tak majitel ráno rychle jel několik dalších přikoupit :-) 

Ale, že je Mirek už trochu unavenej, no nedivte se, nejdříve ta cesta autobusem a pak ty Apusenky na kole, však jen se podívejte sami, jde na mě spaní, tak si ještě umyju hubu a zuby, sprcha už byla a jdu do betle a  sbohem máry, kde mi bude konec. Však zítra bude taky den. A ne jen tak ledajaký! 

Tak dočkejte času, jako husa klasu, mešúrs! :-)

Miroslav Václavek

Šumperk