Rumunsko se nedá milovat nebo nenávidět, Rumunsko se dá jedině milovat, horami pěšky

A je tady krásné rumunské ráno. A protože jsem ranní ptáče, které dál doskáče, jako myška jsem vyklouzl ven z chajdy a jdu si popovídat s krajinou. 

Někdo po ránu kouří cigaretu, jiný pije kávu (což o to to já taky :-) ) a další cvičí zase jógu nebo Tai-či. A já si zase prostě potřebuji užít ticha sotva probuzeného dne, zaklonit hlavu a dívat se na rumunské nebe, kde se líně převalují mraky a v něm vlaštovky loví hmyz, až se občas téměř dotýkají země, jakoby zapomněly, že mají křídla a k tomu naslouchat zvonkům ovčích a kravích stád, které vyhání pasákův hlas na louku s ještě chvějící se trávou. 

To proto, že na svých stoncích nese tíhu rosy, kterou pomalu vysušuje slunce a všechno voní a všechno dává ten nejhlubší smysl. A potom přijde okamžik, kdy člověk, je-li připraven a toho hoden smí odložit svůj náklad zmatků, starostí i pochyb a dostane se mu lehkosti s níž ptáci krouží svá znamení a jeho nohy mu omývá tráva plná vody, jako když papež omývá nohy chudým na znamení pokory.

Ale hlavně se vrátit včas na snídani, protože se dnes vyráží na túru po horách, loukách a jeskyních a tak člověk musí načerpat nejenom potravu duchovní, ale namazat si chléb vším, co mu prostřeli, k tomu nějaký ten párek či volské oko, aby to dal. 

Protože prošli jsme překrásnou loukou, která se rozprostírá jako měkoučký zelený koberec pod nohama turistů a míjíme maďarskou školní výpravu, kterou zdravím: "Jó napot kivánok" a vrhá se ke mně její vůdce a ptá se mne: "Magyar vagy Román?" neboť jsem mé maďarské Dobrý den vyslovil s dokonalým magyar přízvukem, ale musel jsem ho zklamat, že jsem Cseh a že v maďarštině ovládám ještě kijárat a bajárat, což jsem se naučil v budapešťském metru a poměrně dost nepublikovatelných frází, načež se na mne zazubil a vedl dál své maďarské studenstvo a my opět osiřeli. 

A pod námi se rozlilo stádo oveček a beránků, jako je tomu někdy i na nebi, jen tohle stádo bečelo a zvonilo, jako ke mši a pásl jej pastýř s holí v ruce a my fotili jako diví. Protože taková krása se nevidí každý den, tedy alespoň u nás.

A pak jsme šli do kopce a pak zase z kopce, z hodně velkého kopce, inu, když jdete do jeskyní, je to vždycky dolů, zvláště protéká-li jí řeka. A tak jsme sestupovali po rozmočené stezce nekonečným sestupem, až jsme dorazili k brodu, ale nepřešli jsme jej. Šli jsme ještě chvíli po jejím břehu a narazili na místo, odkud vytékala z hlubin hory tyčící se nad ní. 

Chvíli jsme se kochali tou krásou a podivovali se nad silou vody, která se za miliony let prokousala skálou ven na světlo Boží a pokračovali jsme dál. Po několika kilometrech Apusenských lesů hor jsme dorazili na místo, kvůli kterému jsme sem vyrazili. Tedy k místu, kde sestupuje do hlubin, abychom odevzdali svá těla i duše jeskyni Cetăţile Ponorului překládané do češtiny, jako Ponorné hrady, což zní sice velkolepě a fantasticky, nicméně realita je prozaičtější, neboť název je odvozen od řeky Ponor.

Ale ani tímto odhalením se velkolepost tohoto díla přírody a jejich sil nijak nezmenšuje, protože nás čeká sešup dolů nejdříve po žebříku mýrnyx týrnyx připevněném na skále a potom si hbitě přehmátnout na řetěz a pomalu se spouštět dolů. A pak končí řetěz a začíná lano, kterého se musíme držet neméně hbitěji a půda pod nohama se drolí a tak je člověk za něj velmi rád, ale už je v jakémsi mezipatře mezi jeskyní samotnou a dalším úsekem s řetězy a lany, ale ouha. 

Řetěziádu ucpala rumunská školní výprava s pobledlými učiteli, kteří si asi až teprve teď počali uvědomovat následky svého činu, ale my nemáme čas čekat, až se nám dětičky před našimi zraky roztříští tam dole o skaliska. Nás volají Apusenky a máme před sebou ještě sakra dlouhou štreku a průlez jeskyní.     

Tedy náš průvodce Radovan se vrhá ze skal do úzké štěrbiny s tím, že si to dolů slezeme prvoslezem po skaliskách a volá, že to půjde. Tedy jej následujeme a dáváme si horolezeckou vložku a konečně se mi tahle dovča začíná pořádně líbit :-) 

A už jsme všichni dole a stojíme v předsíni ohromné jeskyně a všechno na nás padá a to doslova, protože kolem hlavy jednoho z nás prolítne šutr jako kopačák, který tam uvolnilo některé děcko, neboť ta lezou hned první myší dírou z jeskyně ven a nám jde o život a tedy vyhledáváme bezpečí ponorné řeky Styx, jak jsem Ponor pro sebe přejmenoval a lezeme úzkým vchodem dovnitř jeskynního systému a svět tam nahoře docela zmizel.

Ale rozsvěcují se první světlušky čelovek a baterek a oči si záhy zvykají na tmu a uši na řev vody proudící kamsi pryč a my se vrávoravě vydáváme na cestu vpřed, protože vzad pro nás již neexistuje :-) 

Narážíme na místo, kde s řevem vyráží ze skalní stěny proud vody, asi nějaký boční přítok Ponoru a zdoláváme balvany a brodíme se po kluzkých kamenech a pak se leze po kramlích, které tam doufám pod mýma nohama někde jsou a protože vám tohle všechno píšu tak tam i byly a není ze mně mastný flek :-) 

Máme hodně vody, protože v horách pršelo a ona všechna protekla vápencovým ementálem někam dolů, abychom si ji užili a užíváme si ji náramně, protože jdu na jednou obzvláště kluzkém balvanu na tlamičku a dělám tři tempa v řece Styx, přičemž se mi díky tomuto křtu dostává stejné ochrany jako Achillesovi, jen nevím, která pata to je a přesvědčuji se o tom, že mé náramkové hodinky jsou opravdu vodotěsné o čemž jsem předtím pochyboval :-) 

Ale jsem vmžiku na nohou a po tomto aktu se mi náhle dostává odvahy i síly najednou a odhodlaně se vrhám vpřed, bych dostál své pověsti řeckého hrdiny a probíjíme se stále dál a dál. Když vtom se řeka náhle zklidňuje a rozlévá po celé šíři jeskyně a my vidíme v dálce zprvu nesmělé šero, které se však jak se k němu blížíme stává intenzivním, až stojíme před výlezem nahoru, který se zdá být kolmý a také, že je, ale to ještě není to pravé kolmé, ale lezeme nahoru jako housenky a už jsme venku a dáváme si přestávku, abychom alespoň trochu usušili ponožky a boty a někdo i své outdoorové trenýrky, že Mirku? :-) 

No a pak začíná opravdu pořádný šplh po skalách, protože se z té díry musíme dostat o několik set metrů výš zpět do lesa a tak to leze leze po železe řetězů a nedá pokoj, až tam vleze po již zcela kolmé stěně, ale už tam budeme a už jsme tam a usedáme na padlý strom a čekáme až budeme všichni, abychom vyrazili zase dál. 

Zamítáme návrh jít po modré a statečně volíme okružní túru po vyhlídkách a kolem stametrových závrtů zjevujících se vedle cesty a Dědul Karpatul nás počíná napínat na mučidla neustálých výstupů a sestupů, ale užívá metodu cukru a biče, protože za každý výstup nahoru jsme odměněni nádhernými výhledy, což je rozhodně lepší než drátem do oka výstupu bez vyhlídky.

Cesta se kroutí hlubokými a starodávnými pralesy a rumunské značky stejně jako mapy.cz nás vedou bezpečně k cíli, kterým je osvěžovna s pokrmy a nápoji. A tak procházíme krásným smrkovým lesem, podobnému takovému, jaké máme u nás v Jeseníkách a jdeme zase nahoru a zase dolů a je tady údolí s kempujícími turisty a boudou odkud to šíleně voní a kde se chladí piva a jiné nápoje v chladničce z kmene stromu, kam vtéká ledová voda z potoka a najednou to začíná být velmi příjemné a vyplavuje se adrenalin a endorfiny a tělem se rozlévá věčná blaženost, ale bacha na to, těžko se potom vstává, jak se člověk rozsedí.

A tak si dávám jedno chlazené a jednu malou třetinku Heinekena si beru s sebou a vyrážím dopředu, protože si chci v klidu projít okolí a kdybych potkal i nějakého medvěda tak si ještě předtím než mě sežere ho vyfotit a pomalu vyrážím do strmého stoupáku, kde se mi na boty lepí bahno a přicházím na malou světlinu a slyším z houští, oblíbeného to habitatu medvěda hnědého jakýsi šramot a tak sahám po fotoaparátu, který vláčím s sebou, když tu se z něj vynoří rezavý voříšek se zakrouceným ocasem a má se ke mně a kamarádíme se a tak mu říkám, ať se mnou a on jde. 

Procházíme si s panem psem louky nad osvěžovnou a vidím, že nahoru dorazil i zbytek výpravy a tedy mířím k nim a vynořuji se těsně u ní z trávy a budím úžas, že jsem stále naživu a mírným kopečkem scházíme na louku u Padise a už to máme jen kousek a tak zvolňujeme tempo, protože je jasné, že véču stíháme na pohodu a zdravíme se s paní plačintářkou a kolem kříže, kde blesk v roce 2011 zabil polské manžele přicházíme na ubytko a bouřky, kterými se to jenom hemží ve mně vzbuzují náležitý respekt. Ještě větší než jindy, protože si uvědomuji, že jsme vlastně v nadmořské výšce jesenických hřebenů a Lucipér si ze mně může udělat míšek na tabák i tady, na louce kousek od ubytka a máme v nohách krásnou pětadvacítečku a téměř litr výškových metrů nahoru i dolů.. 

Tedy ujišťuji nejvyššího na nebesích, že jsem nejhodnější na celém světě a pošilhávám po nebi, které se zachmuřuje a přidávám do kroku. Inu, jak se říká, jistota je jistota a co kdybych přece tak úplně nejhodnější nebyl, člověk nikdy neví! 

A co bude zítra?

Zítra přece bude nádherný den! 

Miroslav Václavek 

Šumperk      .