Ruský svéráz národního převratu

"My víme, že lžou, Oni vědí, že lžou, Oni ví, že my víme, že lžou, My víme, že oni ví, že my víme, že lžou, Ale stejně lžou." Alexandr Solženicyn

Za chvíli tomu bude týden od největší bizarnosti postbolševického Ruska, tedy od toho, co různí analytici a komentátoři i ministři nazvali pokusem o státní převrat v Rusku, kdy se daly do pohybu jednotky soukromé armády nazývané wágnerovci, aby pronikly až do srdce matičky Rusi a málem vstoupily na Krasnuju plóščaď v Moskvě. 

Tyto jednotky vyzbrojené tou nejmodernější technikou, jakou jen současné Rusko má, projely jako rozžhavený nůž máslem ruského vnitrozemí a zastavily se teprve tehdy, až si jejich majitel uvědomil natolik ohromující vítězství, kterého nedosáhl ani Napoleon ani Hitler, že po rozhovoru s běloruským diktátorem Lukašenkem zastavil a ponechal Moskvu zatarasenou náklaďáky s pískem Moskvou a odjel i se s vými muži za ním. 

Prigožin, jak se jmenuje ten člověk, je řemeslný kriminálník, který si za sovětských dob odseděl jedenáct let za násilné trestné činy, loupeže, krádeže a provozování dětské prostituce a coby majitel restaurace v dobách postsovětských se v jedné své restauraci seznámil i s kariéru začínajícím Putinem, který v Petrohradě přebíral agendu pouličního zločinu a poté se díky tomu, že byl v blízkosti tehdejšího starosty Sobčaka dostal i k tomu, že kradl peníze, když Petrohrad na západních trzích prodával suroviny, aby jeho obyvatelé neumřeli hlady. 

Tehdy vzniklo přátelství mezi zlodějem minulým a tím začínajícím a Prigožin jel ve výtahu moci společně s Putinem vzhůru, dokud tento nezastavil v patře nejvyšším, tedy v tom prezidentském.

Samozřejmě, tento titul je nutno v kontextu Ruska brát se značnou rezervou a nelze mu přikládat relevanci, kterou má v civilizovaných zemích, protože ruský prezident není tím, kdo má volební legitimitu, ale ten na kom se shodnou tamější kriminální elity a oligarchové, což v zásadě jedno a totéž je a dosadí ho na prezidentský post, přičemž jeho "volba" je pouhou formalitou pro okolní svět.

A protože, když se zloděj dostane k moci nejvyšší a obklopí se sobě rovnými, začnou zákonitě krást tak strašlivě, že jim nezbývá nic jiného než se u moci udržet za každou cenu, neboť kdyby došlo k něčemu tak samozřejmému, jako je v normálních zemích střídání lidí u moci, vyšlo by to najevo a pro Putinův gang by to mělo nehezké následky. Ne, že bych si namlouval, že ten, kdo by je vystřídal by se choval jinak. Ale nepochybně by toho využil a celý klan by z části zklikvidoval a poté si jej podřídil. 

Což je úplně ta nejdůležitější příčina toho, co nazýváme ruskou válkou na Ukrajině. Tedy odvést pozornost od aktivit například Vladimíra Navalného, který ukazuje míru korupce Putinova gangu a dokonce se odváží kandidovat na prezidentský post! 

A druhým motivem je to o čem hovořil i Prigožin, tedy samolibá nadutost a touha po dosažení vojevůdcovských met a metálů, které takovým osobám s aurou vítězných vůdců a ministrů obrany zajistí nedotknutelnost i poté, co čas oponou trhne a ony se přece jen odeberou do ústraní svých paláců a vil se soukromými zoo a letišti a bazény a zlatými záchodovými mísami a zanechají po sobě jak řadu spolupachatelů zajišťujícím onu nedotknutelnost v rovině právní tak i v rovině morální, jako tomu bylo u Stalina a jeho maršálů, kteří jsou mezi ruskými svatými. 

Ale stalo se, že mezi lupiči to zaskřípalo, jak už to v případě takových lidí chodí a protože se Prigožinovi a jeho bandě nájemných zabijáků začalo dařit více než ruské armádě, začali její představitelé wágnerovce tlumit a sabotovat nedodáváním zbraní a nakonec je chtěli v jakési byrokratické noci dlouhých nožů rozpustit jako kostku cukru v kotli armády ruského čaje a tak Prigožin rozkázal zahájit Pochod spravedlnosti jehož cílem nebyl státní převrat, co by si s ním taky v případě jeho úspěchu osoba jako Prigožin počal?

Ale Prigožin chtěl zajmout ministra ruské národní obrany Šojgua a náčelníka generálního štábu Gerasimova, které ve své kriminálnické omezenosti považuje za ty, kteří jsou žábami na prameni a přinést jejich hlavy na talíři svému dávnému kamarádovi Putinovi a pak půjde všechno jako po másle.  

Jenže bleskový postup wágnerovců, který ukázal Rusko v jeho naprosté nahotě a neschopnosti, coby říši založenou na všeobecné lži a zmítanou rozkladem, jak to absolutně popsal Solženicyn, kdy se kolona řítila bez odporu po dálnicích k Moskvě a sestřelila jak bojový vrtulník tak i létající velitelství ruské armády s několika generály na palubě, Putina zcela zostudila a učinila z něj naprostého blba nejen mezinárodně, ale i v očích domácího obyvatelstva a to mu Putin nikdy nezapomene.

Tedy i když Prigožin dorazil do svého běloruského vyhnanství a začíná zatýkání v řadách ruské armády, protože na někoho budou muset svalit to, že Prigožin zvítězil nad Guderianem ne o prsa, ale o několik stadionů ve sprintu Ruskem, i na něj samotného dojde. 

A bude to buď smrt pádem z okna z přízemí nebo čaj s pesticidy či s poloniem nebo jiná "nešťastná náhoda," která učiní tečku za tímto ruským svérázem národního převratu, jak jsem si dovolil parafrázovat jeden skvělý ruský film pojednávající o této zemi a zůstanou z něj jen fotografie ruských občanů pořádajících happeningy u Prigožinových tanků, kteří se náramně se touhle polízanicí v nejvyšších kruzích ruského politicky organizovaného zločinu bavili. 

A co bude dál?

Řeknu vám, co bude dál.

V Rusku se nezmění vůbec nic.

Jako se tam nezměnilo vůbec nic po rozpadu SSSR.

K moci se dostanou jen jiní zloději s jinými legendami, kterými se budou zaštiťovat a všechno pojede dál. 

A Rusové budou u harmoniky zpívat častušky o hrdinném banditovi Prigožinovi a vzpomínat na báťušku Putina, který za padlého v černém pytli rodičům Ladu dával.

Miroslav Václavek

Šumperk