Jak alespoň na chvíli slepit rodinu dohromady a nejlépe v Bieszczadech

Jsme se svými bratry zcela atomizováni. Tedy rozdrobeni a roztříštěni, protože každý žijeme úplně někde jinde a to nejen pokud o mé bratry jde, ale vlastně o celou rodinu.   

Vždyť jen posuďte sami, já žiji v Šumperku, mladší brácha v Praze a starší v Německu  a zbytek rodiny je rozptýlen po celé Evropě. V zásadě je to celkem fajn, nelezeme si na nervy a v době moderních komunikačních technologií nejsme od sebe odřezáni, ale stmelit rodinu je občas zapotřebí a tak když starší brácha přišel s tím, že jsme se se už dlouho neviděli a ať něco vymyslím, vymyslel jsem. 

Hlavou mi bleskly vzpomínky na to, jak jsme projížděli s kamarády na kolech z Humenného do Przemyślu přes Poloniny a Bieszczady a vymyslel jsem tedy to, že si tam zajedeme a budeme tmelit rodinu na turistických výletech a když jsem dostal souhlas všechno jsem vyprodukoval. 

A tak jsme v polovině května tohoto roku nasedli do bráchova Volva a začali šumět na východ. Vyjížděli jsme z Rýmařova, kde bydlí naše maminka, ať to bráchové nemají na jeden zátah prodlouženo o Německo a Prahu a projeli jsme Bruntálem, Opavou a před Ostravou najeli na dálnici, kde za volantem neusne nikdo i kdyby byl už týden vzhůru, protože ho čeští silničáři tak pohoupou, že nemusí jezdit ani na loď do Chorvatska.   

A protože tři bratři by byli málo, vzali jsme s sebou i bráchu čtvrtého, Binishe, Inda s kterým mladší brácha pracoval v Kuvajtu a který teď bydlí taky v Praze a máme ho moc rádi, protože je nejmenší a tak se nemusí účastnit bratrovražedných půtek o momentální moc a pravdu, ale je chráněn :-)

Tedy, když jsme počali autem létat, jako v letadle, které se dostalo do turbulencí tak jen vyvalil svá černá kukadla a bylo mu vysvětleno, že takhle to v Česku je se vším, ať si zvyká a když z něho vylezlo, že v Indii se taky krade tak v automobilu se opět rozhostil mír a klid a vjeli jsme na polskou dálnici a užívali si konečně západních cestovatelských standardů. Tedy krásných nových cest, které ukolébávají řidičovu pozornost a tak jsme různými špílci a popichováním vytvořili neusnutelnou atmošku a projeli jsme kolem Krakova a tamního letiště a blížili se k Tarnovu, kde nás navigačka poslala z dálnice pryč a projížděli jsme polským venkovem. 

Protože venku pršelo a lilo jako z konve a z kopců, které náhle vyvstaly z krajiny kolem nás se valily oblaky páry, jako z hloubkaři prostřílené parní lokomotivy a stírače stíraly o sto péro a nebeské ostřikovače ostřikovaly a i když navigačka hlásila, že to máme ještě za dvě a půl hoďky, začínalo to být krásné a s tím jak jsme se vzdalovali dálnici přibývalo lesů a ubývalo vesnic a měst, až z toho bylo tradiční polské cestování, kdy půl hodiny jedete, aniž byste zaznamenali známky lidského života, když vtom jsme vjeli téměř doprostřed ovčího stáda, které vedl úplně opilý bača, jež se sotva držel na nohou, ale byl tradičně plný polského optimismu, což je něco, co mi u nás strašně moc chybí.

Tedy podali jsme si ruce a poklábosili přes okénko jak jde život a tak a bača pak jen vydal povel a stádo se opět pohnulo a poslouchalo jako hodinky a zmizelo do mlhy, kde ovečky splynuly a staly se její součástí a my jsme pokračovali dál, až jsme byli najednou v Cisně, v cíli naší dlouhé, téměř šesti set kilometrové cesty a stavili jsme se v obchodě, dílem nakoupit něco potravin a dílem druhým i něčeho onačejšího, bo je teź trzeba coś wypicz :-) 

A pak jsme se ubytovali v chatce patřící tamnímu hotelu, který je integrální součástí přírody a šli jsme se ubytovat a na véču a musím říci, že setkání s polskou kuchyní, v onom východním cípu u krajinských hranic velmi inspirovanou kuchyní ukrajinskou bratrům vyrazilo dech, protože to je prostě něco. 

Já jsem měl lvovský bujón, což je masový vývar se zeleninou a malými taštičkami plněnými masem a guláš s bramborovými plackami a zeleninovým salátem, což je taková vychytávka, že vám slezou nehty a Okocim a pak jsme na chatě něco trochu ještě vypili, bychom se náležitě stmelili, načež jsme usnuli jako špalky. 

Když mne před ránem vzbudily zvuky jako z medvědího brlohu přicházející z vrchních pater chaty, kde byly ložnice, usoudil jsem, že jsem se choval prozíravě, když jsem zůstal na pohovce dole v obýváku a sladce jsem usnul. 

Ráno přestalo pršet a z nebe přicházelo jenom takové malé mrholeníčko a vrcholky hor byly zahaleny do majestátních mraků a tedy vyhlásil jsem budíček a utekl na snídani, abych nečelil následkům svého neprozíravého činu :-)     

A tak se otevřela nebesa a vstoupil jsem do ráje, neboť jídelna přetékala jídlem od míchaných vajíček přes párky a polské uzeniny a džusy a kávy a čaje a pečivo a sledě a nakládané houby a serniky a všemožné sladkosti a tedy nakládal jsem na talíř od všeho a přišli bratři a činili stejně, až jsme se napráskali jako na krmníku a po malém trávení na chatě jsme vyrazili ven. 

Já jsem tedy prošmejdil sám blízké okolí, protože jen malý kousek od hotelu se nalézal vojenský hřbitov z první světové války a tak jsem tam zašel, opravil jsem kříž našeho vojáka, který tam spí svůj věčný sen a pomodlil jsem se za všechny a natrhal jsem jim malou kytičku a strčil je ke kříži a mlčky jsem postál.

A pak jsme vyrazili na první túru, když tu jsem náhle zjistil, že jdeme úplně blbě a do strašného kopce, kterými se Bieszczady vyznačují a tak jsme jej vylezli a zjistili, že jsme na lesní sypané cestě a že ta cesta vede nad Cisnou a že tedy změníme plán a uděláme si túru tudy a tak jsme šli.

Cesta se vinula chvíli vzhůru a pak se zase stáčela doleva i doprava a šla zase dolů jako na houpačce a kolem byly krásné a šťavnatě zelené lesy, které se jen před nedávnem probudily ze zimního spánku a po kůrovci ani vidu ani slechu, polské lesy jsou totiž tvořeny především listnáči a pak i nějaká ta jedla, ale po smrkových monokulturách, které má kůrovec tak rád ani stopy. 

A tak jsme si dali hezkých asi deset kilásků amazonskou džunglí a stromy se na mnoha místech nad námi spojovaly a objímaly se větvemi přes ten lidský výtvor po kterém jsme šli a bylo to krásné a magické. Tak Karpaty chytají do své pavučiny ty lidské tvory a už nikdy je nepustí. 

A protože ta túra byla celkem krátká a na pohodu vzali jsme ještě auto a zajeli jsme si k solinské přehradě. Její tvar na mapě připomíná čínského draka, který zatíná své drápy do země v mnoha ramenech a zákoutích a kdyby člověk vyrazil na některé z jachet, které jsou v přístavu a zajede do některého z nich, může tam strávit krásnou dovolenou stranou od lidí a živit se třeba lovem ryb a v noci se dlouho dívat na hvězdy a jen tak být. Protože tam nebude mít mobilní signál. 

Na druhý den po stejném večerním a ranním programu se vyčasilo a nad chatou se rozlil hluboký modrý oceán a slunce se opíralo do všeho živého a vypadalo to, že bude den jako malovaný a taky, že ano. Po krátké hádce jsem vyrazil po zelené a mí bratři po červené, bez čehož by se žádná naše turistika neobešla a pohltilo mne zelené peklo, tedy vlastně zelený ráj. Protože Bieszczady jsou opravdu poslední evropská divočina a je to znát na každém kroku. 

A kde je divočina tam jsou i divoká zvířata a Bieszczady jsou jich plné, hlavně medvědi a přepnul jsem mozek na mód člověka pravěkého a ono to kupodivu začalo fungovat. Inu ani po několika tisících letech člověk nezapomněl jaké to je, když se může ocitnout na něčím jídelníčku a začne se v lese chovat úplně jinak.

Tedy občas jsem se zastavil a rozhlédl a dal o sobě šelmám vědět, že tam jsem a udeřil jsem sukovicí o strom, ale to je zhruba tak všechno, co můžete dělat a jak se říká, když se s medvědem potkáte nemusíte dělat nic, on udělá všechno za vás :-) 

A pak jsme se s bratry setkali na jedné hoře, která je součástí hřebene a hory a stoupání tam jsou pořádné a přes malou poloninu jsme došli na Wolosań a z ní dolů, kde jsme sešli z cesty a řádně jsme si tak hike neplánovaně zkrátili dobrodružnou a neznačenou zkratkou, kam turista kvůli medvědům nemá chodit a skrze bujné větvoví přicházelo hřmění blížící se bouřky a vzduch byl jako z olova a ani se nepohnul, ale nakonec se bouřka rozpadla, cesta se narovnala a my jsme narazili opět na značenou trasu a v blátě na úplně čerstvé medvědí stopy, přičemž o blízkosti pana domácího svědčila i jeho nezaměnitelná "vůně" přicházející z hustého podrostu a tak jsme si řekli, že je asi po jídle, když nás nesežral a vyšli jsme z lesa na louku a podél cesty pokračovali do Cisny. 

Starší brácha s Binishem si sedli v autobusové zastávce, že něco pojí a my s mladším bráchou jsme šli a kousek před Cisnou jsme si stopli auto s pánem a bavili jsme se a on říkal, že nás zná z hotelu, protože tam pracuje a že potkal i ty dva, tego jednego i s tym czarnym :-) 

A odvezl nás a my už si dáváme něco na jídlo a ti dva, ten jeden s tym czarnym, nikde. Když najednou vidíme, že na parkoviště přijel vůz polské pohraniční stráže a z něj vystupují pohraničníci a ten drugy i s czarnym a tak jsem šel zjisti vo co gou a zjistil jsem, že je považují za živý kontraband a jeho převaděče, protože Binish byl v jejich očích arabský uprchlík a tedy jej i s pašerákem sebrali. 

Inu to nebyl problém, protože po ověření totožnosti zjistili, že povýšení a frčky se konat nebudou, ale vyvstal problém toho, že Binish s sebou neměl pas, ale pouze kartičku s potvrzením o trvalém pobytu v ČR a že musí při cestě do zahraničí mít cestovní doklad a že je v Polsce nelegálně a že ho můžou vrazit do arestu, dát mu pokutu a na vlastní náklady vyhostit.

Tedy jsem jej počal strašit, že ho zatknou a dají do cely o misce rýže a vodě a brácha se přidal se suchým chlebem a Binish s o to větší intenzitou strkal pohraničníkům svou kartičku, až jsem vyřešil celou situaci tak, že jsem pohraničníkům podlezl a pochválil jsem jejich bdělost a zároveň jsem jim řekl, že může být rád, že jej nelapili třeba Němci a ti by se s ním vůbec nemazlili a vrazili by ho za katr, ale že Poláci jsou úplně jiní a mnohem hodnější a lepší než Helmuti (tak je Němcům v Polsku přezdíváno) a že to prostě nevěděl, že musí mít s sebou i pas, až tedy pohraničník rozhodl, že dobře, že ho nezatknou a ani pokutu mu nedají, ale že jestli ho ještě někdo někde sebere tak už to bude bez milosti a milého Binishe nám vrátili a mě bylo jako bych vykoupil někoho z otroctví :-) 

On ten východní bordel někdy prostě není na škodu a když to člověk umí tak ledacos dokáže :-) No a protože je tady den třetí, den poslední našeho tmelení a zjistil jsem, že v hotelu se půjčují kola, zaběhl jsem na recepci a s paní recepční jsme zašli do sklepa, kde jsem si jedno vybral, sice takovou sedmadvacítečku se železným rámem, ale chválabohu za ni a půjčil jsem si i přilbu a ponechal bráchy turistice a vyjel jsem si po okolních kopcích.

Nejdříve jsem si zajel kus moc hezkého trailu, ale na ten bych potřeboval svůj bike a tak jsem si zajel na Ruské sedlo, což je na hranici mezi Polskem a Slovenskem a kam se z polské strany může i motorovými vozidly, ale ze slovenské ne a chvíli jsem se kochal překrásnými výhledy na slovenskú stranu, do Polonin a povykládal jsem si s plešatým motorkářem, který ale spěchal na kajaky, což znamená vyjížďku po jezeře v kajaku spojenou s pitím jednoho stakanu vodky za druhým a pak ještě s jedním pánem, který tam přijel se svou dcerkou. Protože já si rád povídám s Poláky neboť to jsou velmi hodní a fajn lidé a vysvětlil jsem mu, jak si tam zajet na kole a pak jsem tam osaměl a mel jsem všechno jen pro sebe. 

Když jsem pak přijížděl do Cisny vzal jsem to hezkou cyklotrasou nahoru a projel jsem si ještě velký kus Bieszczad a nepotkal jsem ani živou duši. A pak jsme se sešli ještě s bratry, něco pojedli i popili a povykládali a ráno vstali a opět vstoupili na snídani do ráje a zazvonil konec a tužení a brotherhoodu byl konec a vyrazili jsme na zpáteční cestu. 

A když jsme opět začali poletovat po Volvu bylo nám jasné, že jsme opět doma a děkovali jsme ředitelství silnic a dálnic, že dbá o to, aby řidiči neusínali za volantem a celý výlet se změnil na památku a vzpomínku uschovanou v těch nejdůležitějších patrech vědomí a tam už taky zůstane.

Tedy moji milí čtenáři, pokud chcete zažít nefalšovanou divočinu, překrásnou přírodu, lesy, které nikdy nekončí, hodné pohraničníky a lidi vůbec, zajeďte si do Bieszczad a budete se tam potom pravidelně vracet. Protože koho Karpaty zachytí drápkem, ten už nikdy nebude stejný jako předtím. 

O čemž svědčí úplně nejlépe to, že začátkem července jedu na kolo do Rumunska do Munti Apuseni :-) Tedy těšte se na další cestopis a občas ztraťte cestu, najdete totiž jinou a lepší. A nejlépe v Karpatech! 

Miroslav Václavek

Šumperk