Komunista, si svůj majetek neznárodní.

„Kapitalismu je vlastní jedna vada: nerovnoměrné rozdělení bohatství. Socialismu je vlastní naproti tomu jedna ctnost: rovnoměrné rozdělení bídy.“ Winston Churchill

Pro srandu králíkům, Škromachovi a komunistům.

Když se pan Churchill stal autorem tohoto výroku, byla to hluboká pravda, která měřeno historickým pohledem zpět, ze svého obsahu vůbec nic neztratila. Ano, společenské zřízení nazývané bůhví proč kapitalismem, což ve skutečnosti znamená právní stát, volnou tvorbu cen, soukromé vlastnictví, mající mnoho podob a svobodu, má mnoho chyb.

Je tomu tak proto, že stejně jako lidský život nelze narýsovat podle pravítka, nebo jej nakreslit do kruhu podle kružítka, nelze ani takovou formu lidského společenství nějak organizovaně a do důsledků nastavit a spoutat. Proto jsme přítomni vzestupům i poklesům pokud o ekonomický vývoj jde, které se nazývají růst nebo krize a ani ostatní aspekty, jak společenské nebo vědné, na tom nejsou jinak. Úplně stejně, jako je tomu v každém lidském životě.

Snad jen s příchodem internetu dostalo vše poněkud větší obsah, protože se každý může libovolně vyjadřovat, což opticky mnoho událostí činí dramatičtějšími, než jak tomu ve skutečnosti je. Ostatně onoho prostoru se rovněž pokoušejí zmocnit i politické síly usilující o moc, což má komické důsledky, neboť mentální propast mezi postkomunistickými hochštaplery a svobodou samou, jakou je internet, je nepřekonatelná.

Zajisté ale, že je dobře, že taková situace, kterou můžeme nazývat informační velký třesk nastala i když je zřejmé, že v tomto případě technické možnosti předběhly duchovní úroveň člověka, protože je to jeden z důkazů toho, že i my žijeme ve svobodné společnosti, i když se to vládnoucím vůbec nelíbí.

Neboť například zveřejnění Kolibříkova cvrlikání s Mazánkem, bychom se na stránkách snadko kontrolovatelných novin, jen před pár lety, ještě těžko dočkali. Podrážděné reakce přicházející ze stran moci, tak jen obnažují jak příliš a nenávratně jsou tyto struktury mimo náš svět a pomalu, ale jistě vymírají, aniž by si toho stačily všimnout.

Jedno z takových reziduí bylo k vidění a slyšení minulý víkend, kdy se do Prahy sjely tisíce lidí, aby se tak staly herci ve hře na odbory. Kdysi důležitá síla, která pomohla vymanit se milionům lidí z bídy, postupně zdegenerovala v jakousi soukromou politicko nátlakovou strukturu, která patří odborářským bossům se statisícovými platy.

Obtloustlí strýci v mimikrech šatstva pořízeného na vietnamském tržišti šermující pažemi proti neviditelnému nepříteli kapitalismu, před chvílí přišedší ve svých limuzínách ze svých vil, tak využili veškerých frustrací i pochopitelného lidského strachu o existenci, vyplývajících ze všech chyb, které produkuje neschopná vláda Petra Nečase, jako na běžícím pásu, ke svým zájmům.

Tím je pouze a především posílení vlivu, který v jinak nepřístupném světě soukromého vlastnictví skrze zákony a nařízení mají a k udržení si tak svého postavení a peněz, které jim na základě tohoto faktu, tak plynou.

Na druhou stranu je ale existence takzvaných odborů vůbec, zapříčiněna hloupostí mnohých zaměstnavatelů, protože pokud by se ke svým zaměstnancům chovali nikoli jako k odpadu, ale jako k lidem a dobře je platili, rozplynou se všechny odborové organizace jako pára nad hrncem.

Nicméně k tomuto stupni zaměstnavatelské a zaměstnanecké kultury, jsme ještě většinově nedostoupili a tak bylo možné vidět a slyšet spoustu oprávněných požadavků, stejně jako úplně to nejbizarnější.

Jedním z toho bizarního, byl muž demonstrující s pravopisnou hrubkou na transparentu, za návrat továren, do jejich rukou. Tedy do těch dělnických.

Nechci se nikoho dotknout, ani příliš bolestivě někomu strhnout jeho iluze, ale očekávat od toho, že budu volit Komunistickou stranu za účelem znárodnění soukromého majetku, komunisty posléze vykonaným, předpokládá značnou dávku naivity.

Takové osobě asi není známo, že příklad toho aby komunisté znárodňovali majetky sami sobě nemá a ani nebude mít naplnění. Protože v době takzvané privatizace vykonané po roce 1989, se majetek za stovky miliard korun, stal právě předmětem vlastnictví vyvolených členů Komunistické strany, nebo příslušníků StB.

Následné rozkradení tohoto majetku a vytunelování celého bankovního sektoru, vedlo k onomu bilionu a více korun státního dluhu, o kterém tak rádi dnes mluví jak odboráři, tak komunisté, nebo socialisté, či momentální vláda, protože onoho faktu používají mediálně proti sobě. Aniž by pochopitelně kdokoliv z nich objasnil proč tomu tak je, protože je do tohoto zločinu více, nebo méně namočen.

Případy korupce a beztrestného rozkrádání, téměř dennodenně publikované ve sdělovacích prostředcích, tak můžeme považovat za relikt těchto let. Za relikt, který je díky informační internetové svobodě již neutajitelný.

Ostatně soudím, že domorodé komunisty si ostatní strany pečlivě pěstují.

Jedni coby nepřítele, proti němuž pokaždé chvíli před volbami „bojují.“

Druzí jako ty, kteří za ně udělají špinavou práci a nakonec pro ně zvednou ruku.

Kdo obratně slouží, drží si část vlády.

Qui docte servit, partem dominatus tenet.

Publilius Syrus (Sent.Q.44)

Že je to vzhledem ke stovkám milionů obětí komunismu amorální?

Ale prosím vás.

Jaký pán, takový sluha.

Qualis dominus, talis et servus.

Petronius (Sat.58)

Miroslav Václavek

Šumperk

Člunky

Příběhy doby, lidí, života a smrti.