Když Američané bombardovali Berlín čokoládou

"Nelze očekávat, že vlády, které systematicky porušují lidská práva svých občanů, budou respektovat práva ostatních národů a jejich občanů. Právě naopak, lze očekávat že se budou snažit dosáhnout i svých mezinárodních cílů nátlakem a násilím." George Marshall, ministr zahraničí USA, 23. 9. 1948 při jednání OSN o Berlíně

Děkuji ti Ameriko!

Sotva stačily utichnout výstřely druhé světové války a Evropa opět pomalu začala povstávat z trosek, které po sobě zanechalo válečné běsnění, ukázalo se, že mír, který započal v květnu 1945 je velmi křehký.

Stalinovy armády pohltily celou východní a střední Evropu a celé národy jeden za druhým mizely v temnotách, stejně jako zhasínala sláva kdysi výstavných měst plných života, z nichž se stávaly kulisy ponuré a brutální moci, tentokrát pod srpem a kladivem.

Zatímco země osvobozené angloamerickými vojsky pomalu ožívaly a navracely se zpět k životu a prosperitě, k čemuž využívaly i Marshallova plánu, kterým Amerika dala Evropě šanci ke znovuzrození, pak země pod rozviklaným rudým praporem čekala vlna třídního teroru, masového vraždění, desetiletí bídy a národního ponížení.

Rudá armáda opilá brutálním vítězstvím, jehož hrůzná cena není definitivně známa ani dnes se stala hrozbou pro sotva vzkříšené země západní Evropy, neboť hlavně sovětských tanků byly nyní namířeny směrem na západ.

Z války druhé světové, která byla pokračováním sarajevských výstřelů a války první světové, se tak stávala válka studená, která kdykoliv mohla přerůst do ozbrojeného střetu mezi demokratickým západem a komunistickými diktaturami na východě.

Že tomu zabránila jen včasná smrt Josifa Džugašviliho vulgo Stalina a americká vojenská přítomnost v Evropě je zřejmé, nicméně její ouvertury v Berlíně se zběhlý kněžský seminarista Džugašvili ještě dožil. A nejenom to. Sám ji složil i zahájil.

Když skončila druhá světová válka, bylo vítěznými mocnostmi dohodnuto, že hlavní město Třetí říše, tedy Berlín, bude rozděleno do sektorů, jejichž správa bude příslušet Sovětskému svazu, Francii, Velké Británii a USA.

Území Německa bylo rozděleno do okupačních zón stejně jako Berlín.

Když však v březnu roku 1948 Spojenecká kontrolní komise přednesla návrh na obnovení německého průmyslu, spojení tří spojeneckých zón do jednoho politického a ekonomického celku a obnovení měny svým sovětským partnerům, bylo odpovědí ne a reakcí obstrukce.

Demokratické, silné a prosperující Německo nebylo v plánu sovětských komunistů, protože by stálo v jejich cestě za dobytím zbytku dosud svobodné Evropy.

V dubnu 1948 ale byly západní okupační zóny zahrnuty do Marshallova plánu a 7. června se Británie, Spojené státy, Francie, Belgie, Holandsko a Lucembursko dohodly o spojení západních okupačních sektorů, vytvoření německé federální vlády a o měnové reformě. Což bylo v souladu s obsahem Postupimské dohody, protože její součástí bylo mimo jiné i ujednání o tom, že po dobu okupace má být Německo bráno jako jeden ekonomický celek.

Když pak dvacátého května Sovětský svaz opustil Spojeneckou kontrolní radu a de facto tak ukončil vzájemnou spolupráci, aby vykročil za svými cíli, byla v reakci na tyto sovětské kroky 20. června 1948 po přísně tajných přípravách dána do oběhu německá marka DM (pozdější symbol německého ekonomického zázraku), která nahradila dosud platnou říšskou marku a která měla zamezit černému obchodu, sjeli se do Varšavy pohlaváři z nově vzniklých komunistických diktatur dosazení do svých gubernií Moskvou, a vyhlásili vůči právě vznikajícímu Německu nesplnitelné požadavky, neboť v případě jejich akceptace by se rozšířila sovětská kontrola i na zbytek Německa.  

Což samozřejmě vedlo k ukončení dialogu ze strany západních demokracií a k otevřeným aktům nepřátelství ze strany Sovětského svazu, včetně vytvořené truc měny nazývané východní marka, která byla předmětem nesčetných vtipů a naopak symbolem ekonomické ubohosti, k níž komunisté přivedli všechny země, kterých se zmocnili.

A tak v noci z 23. na 24. června 1948 bylo ze strany sovětských okupačních jednotek přikročeno k blokádě západních sektorů Berlína a sovětskými tanky byly zataraseny veškeré přístupové trasy, včetně přerušení dodávek elektřiny, kterýmžto válečným aktem mělo být dosažení vyhladovění civilního obyvatelstva a následné obsazení západních sektorů Rudou armádou.

Tedy je tomu dnes šedesát šest let.

Protože i když to bylo v rozporu se všemi ujednáními o Berlínu, který byl vyjmut ze sovětské okupační zóny, nalézal se v ní a Stalin si jej hodlal přivlastnit. Nejenom jako symbol Německa, ale i jako významný ekonomický celek.

Jakkoli měli ale komunisté růžové představy o tom, že dle jejich soudu změkčilé západní demokracie Berlín ponechají svému osudu a on jim spadne do klína jako například Československo, či jiné sověty v květnu 1945 obsazené země, pak se hluboce mýlili.

Protože jak prohlásil US prezident Harry Truman: "Z Berlína se nehneme, tečka," tak se i stalo.

Jestliže situace neumožňovala zásobování západního Berlína po zemi, bylo tomu ale možné ve vzduchu, protože do Berlína vedly tři vzdušné koridory. V sovětské představivosti se nepochybně vůbec tato možnost nenalézala, neboť užití takového množství letadel, schopných zabezpečit 5 tisíc tun zásob denně, tedy jídla, tepla, ošacení, nebo léků, bylo vzhledem k sovětské zaostalosti něco nemožného.

Sovětský pokus o vytvoření leningradské blokády v srdci Německa se tak stal naopak ukázkou vojenské síly, ekonomické moci, pevného odhodlání a naprosté nadvlády leteckých sil Spojených států amerických a jejich spojenců natolik nepřehlédnutelnou, že se po zbytek studené války, tedy do doby než komunistické impérium roznesly vši, vlastně již na nic podobného, natož na otevřenou agresi vůči západu, komunistické země nezmohly.   

Letecký most, který zachránil jeden a půl milionu Berlíňanů od smrti hladem, nebo od ztráty svobody, trval od 26. června 1948 do 12. května 1949 a po dvacet čtyři hodin denně tak hřmot leteckých motorů dodával obklíčeným naději.

Stroje, které dříve nacistickému hlavnímu městu přinášely ve svých pumovnicích zkázu a smrt, nyní byly posly nového svobodného života a jejich křídla, která byla tolikrát proklínána, byla těmi kdo tyto kletby pronášeli nyní vítána slovy díků, jako křídla andělská.

Za tři sta osmnáct dní pozemní blokády západního Berlína Rudou armádou, nalétalo letectvo Spojených států amerických, Velké Británie, Austrálie, Nového Zélandu a Jižní Afriky celkem dvě stě osm milionů kilometrů, což je pět set čtyřicet cest k Měsíci.

Za cenu ztráty třiceti devíti britských a třiceti jednoho amerických životů, bylo Berlíňanům dopraveno celkem 2 109 938 tun životně důležitých potravin, uhlí, benzínu, či léků.

Náklady na celkem 277 569 letů činily měřeno dnešním ekvivalentem 1,93 miliardy amerických dolarů a vedly nakonec k ukončení sovětské blokády.

Počty bonbónů, rozinek, čokolád a Coca Coly, kterými piloti na příletu „bombardovali“ berlínské děti známy nejsou. Což ale neznamená, že si všichni, na jejichž hlavu se tenkrát snášely sáčky s cizokrajnými americkými sladkostmi nepamatují jejich chuť.

Někdy se mi ale zdá, že my ostatní jsme na tom špatně s pamětí.

Protože s tím jak tehdejší Berlíňané a jejich děti pomalu odcházejí, se ona paměť vytrácí a zmocňují se jí ti, kteří si na nic nepamatují.

Nebo si na nic nechtějí vzpomenout.

Ani na to, že jestliže symbolem západního Berlína byl právě tento letecký most, pak symbolem toho východního, byla zeď rozdělující děti od rodičů, milenky od milenců, bratry od sester, svobodu od otroctví.

To, že nakonec ona zeď mající na svědomí stovky mrtvých prchajících pryč padla, je i díky tomu, že to Američané nevzdali.

Ani v Berlíně.

Ani v Evropě.

A tam kde by vás ještě před pár lety zastřelili, tedy na hranici, dnes není potřeba ani zastavit, ani ukázat pas.

Už jsem to jednou napsal ve své knížce, ale nedá mi to, abych to nenapsal znovu.

Já tohle považuji za zázrak.

Ale jestli si toho kromě mě, ještě někdo vůbec všiml.

Miroslav Václavek

Šumperk