Edvard Beneš, zasloužil se o komunismus a válečné zločiny

Edvard Beneš a jeho osoba v dějinách našeho národa, ještě do dnešní doby požívá značné oficiální vážnosti a je obestřena mnoha mýty. Ač jsou dnes váleční zločinci jeho rozměru souzeni mezinárodním soudem v Haagu, tak jemu se dostává prostřednictvím parlamentu této země poděkování ve formě zákona konstatujícího jeho zásluhy a obyvatelstvo je od školy oblbováno různými dezinterpretacemi našich dějin, v nichž je mu připisována pozitivní role.

Válečný zločinec a masový vrah. Jeden podepisuje druhému.

Vzhledem k tomu, že dnes, dne 24. října je tomu právě 66 let od vydání jednoho z mnoha jeho dekretů, které byly vládou jednoho muže, předznamenávající vládu jedné strany, je třeba seznámit se blíže s tímto pánem, který se hrbí z piedestalů našich měst zvěčněn v kameni, či slitině složené z ušlechtilých kovů.

Poté co bylo zřízením francouzského protektorátu ve střední Evropě nazvaného Československo, jakožto výraz aktu vítězství ve válce evropských nacionalismů zaděláno na jedno z ohnisek války další, znamenalo to příchod jednoho z mužů 28. října 1918 k moci.

Po střelbě do českých Němců v pohraničí nového státu, jímž si neznámý kulometčík pravděpodobně vyřizoval pobělohorské účty, kdy nakonec nebylo ze strany vítěze vyhověno bizarnímu Benešovu nápadu na okupaci natolik velké části Rakouského území, aby vláda Prahy sahala až k Jaderskému moři, se Edvard Beneš plně vrhl do víru zápasu o co největší moc.

Stal se předsedou vlády, byl poslancem parlamentu, ministrem zahraničí i místopředsedou Čs. Strany národně socialistické.

Byl to právě ministr zahraničí Edvard Beneš, kdo 16.května 1935 dohodl uzavření spojenecké smlouvy se Sovětským svazem, tedy s nejhrůznější diktaturou světových dějin a v prosinci téhož roku se mu dostalo i odměny, protože byl po abdikaci T.G. Masaryka díky hlasům komunistických poslanců zvolen prezidentem Československé republiky.

Že tomu tak bylo na pokyn Josifa Džugašviliho vulgo Stalina, je nepochybné. Ostatně tento lstivý Asiat (jak jej nazýval Uljanov vulgo Lenin) dobře věděl, že se mu jeho investice do tohoto muže bohatě vyplatí a přijde čas, kdy se Beneš stane trojským koněm, z něhož se vyřinou kohorty komunistů, přímo dovnitř moci republiky Československé.

Tak se i stalo. Poté co Beneš vydal nacismu Československo svým plánem na odstoupení pohraničí, který je dodnes popisován coby zrada západních spojenců a tato lež je stále trumfem ve hře o moc, Edvard Beneš sbalil kufry, peníze, manželku a odletěl. Namísto toho aby byl tímto aktem navždy odstaven ze hry, stává se poté, co se produkt sovětských komunistů Adolf Hitler obrací proti těm s nimiž společně doposud bojoval proti západním demokraciím, opětovnou figurkou na mocenské šachovnici mezinárodního komunismu.

„V poválečné republice se počet politických stran omezí, zavede se lidová demokracie, nastoupí těsná hospodářská spolupráce se SSSR, která bude vyžadovat přestavbu průmyslu a dopravy, vědecky se připraví první pětiletka.“ Nechal se slyšet Edvard Beneš v rozhlasovém projevu dne 21.prosince 1943, z Moskvy, čímž naprosto jasně deklaroval jakému pánovi a jakému zlu slouží.

Již jako agent sovětského komunismu nazývaný „19.“

Není tudíž divu, že už 3. července 1945, kdy ještě nestačily vychladnout hlavně sovětské „armády osvoboditelky“ drancující údajně osvobozené Československo, pověřil budoucího masového vraha Klementa Gottwalda, vypracováním návrhu na takzvané znárodnění soukromého majetku.

A tak ruka Edvarda Beneše dne 24. října 1945, dlouho před únorem 1948, podepisuje největší krádež v našich dějinách, kdy se socialisté a komunisté, prostřednictvím inkoustového pera zmocnili 60% průmyslové výroby válkou téměř nezasažené ekonomiky, aby ji tak odevzdali imperiálním zájmům Sovětského svazu.

Volby roku 1946 jichž se již nezúčastnily strany, které roku 1935 byly proti zvolení Edvarda Beneše prezidentem byly z veřejné soutěže vyloučeny a zakázány.

V tomto kontextu je nutno vnímat i onu obrovskou etnickou čistku, akty genocidy a krádeží spáchané na těch, kteří se „provinili“ pouze svojí Německou, nebo Maďarskou národností, přičemž „argumenty“, které vedly k tomuto Benešovu zločinu stejně jako ty, kterými je dodnes omlouván, jsou na úrovni těch, které užíval Adolf Hitler k ospravedlnění svého konečného řešení.

Neboť bez vyhnání tří milionů českých Němců, kteří měli svoji vlastní trpkou životní zkušenost s nacistickým „rájem na zemi“ již za sebou a nepochybně by neměli sympatie ani pro ten nadcházející komunistický, by Češi nemohli roku 1946 spáchat svoji volební sebevraždu.

Edvard Beneš, tedy ten, který se neštítil ani toho aby svým dekretem podruhé ukradl již jednou nacisty ukradený Židovský majetek a dále ho „daroval“ komunistickému SSSR je hanbou této země, nikoliv tím kdo se zasloužil o stát.

Že se v budově tohoto „daru“ nalézá bývalé Sovětské, nyní Ruské velvyslanectví, nakonec ale všechno vysvětluje.

Zbývá jen, abychom se to dozvěděli.

Miroslav Václavek

Šumperk