Roztál sníh a jako každý rok, mne začaly svrbět jisté části těla. Především chodidla, protože ta jsou pro cyklistu nejdůležitější.
A tak jsem začal přemítat o tom, co jsem ještě v té naší krásné střední Evropě neprojel, když tu blesklo mi hlavou, že v Maďarsku jsi přeci nejednou cestou do hlubin této země projížděl krásným údolím Dunaje, kde se z břehů vzpínají hustě zalesněné kopce, které slibují, že si tam cyklista udělá to svoje.
Inu zbuntoval jsem tedy i mé dva kamarády, kteří přislíbili účast, zvláště když jsem jim vylíčil tento trip v těch nejhezčích barvách a pak už jsem jen udělal ubytko, zakoupil lupeny na vlak a nastal den D.
Krása střední Evropy nespočívá jen v jejích památkách, městech a přírodě, ale i v tom, že člověk ráno před pátou vleze v Šumperku do vláčku. A ten ho po dvou hoďkách a něco vyplivne v Brně, kde si dá kafe před nádrem, kde mají dobré cappuccino a pak vleze do rychlíku Praha – Budapešť a před dvanáctou ho to zase vyplivne v Nagymarosi.
Tedy i nás tři tam vlak zanechal a odjel dál do Panonie a my se vydali k přívozu, který tam jezdí přes Dunaj mezi oběma břehy. A samozřejmě jako každý převozník si i tento žádá, aby mu duše cyklistů zaplatily a tak jsme si v kase koupili lístek, nalodili se a přívoz se vydal na plavbu.
Motor vrněl a loď se mírně pohupovala a víry v Dunaji tančily okolo a bylo to krásné i když spadnout bych tam nechtěl, protože by mě takový vír vcucl do sebe a vycucl by mě až někde ve své deltě a to bych si na kole moc nezajezdil. Ale už je tady druhý břeh a cyklistické družstvo ho bere ztečí, jako při operaci Overlord, ale vzápětí se zakopává, protože z první maďarské hospody na cestě to náramně voní.
A tak si dáváme někdo halászlé, někdo rybu a já palačinky s ovocem a poté, co platíme vyrážíme vstříc zeleným kopcům tam nad námi. Projíždíme Nagymarosem podle navigace a cesta začíná mizet pod stromy a zdvíhá se nahoru.
Míjíme krásný vodopád, kde se zastavuji a mezi stromy prosvítají vrcholy kopců a tak se také zastavuji a pak se zastavuji u kamenného útvaru a když se dávám opět do pohybu zjišťuji, že kamarádi mezitím ujeli a my bychom ale měli jet úplně jinudy, jak mi říká navigačka a tak si říkám Inšallah, vypínám ji a vydávám se jinou cestou za nimi.
Když je dojíždím domlouváme se, že trasu tedy budeme tvořit průběžně, salam alejkum a tak stoupáme po cestě, která se kroutí pořád vzhůru. Pod plášti našich horských kol ubíhá asfaltečka a občas se proti nám mihnou maďarští kolaři na silničkách a tak se zdravíme a jedeme vzhůru.
Najednou se nad námi rozestoupí zelená obloha korun stromů a my jsme na planině, kde se za plotem pasou koně a tak mi celá scenérie připomíná mé milované Rumunsko, z čehož si Kočís s Himselfem, jak se nazýváme podle přezdívek dělají prdel. Tedy legraci, aby si někdo nemyslel, že mluvím sprostě!
A to zcela zaslouženě, protože Rumunsko vidívám v krajině poměrně často a tak to samozřejmě pokaždé sděluji svému okolí. Jako i teď a abych nezapomněl, já jsem Šunes. Což je cigánsky, poslouchej.
Díváme se tedy v „Rumunsku“ do mapy a napadá nás, že to vezmeme touhle cestou do džungle a pak na hrad. Protože dominanta Visegrádského hradu je nepřehlédnutelná a tyčí se nad Dunajem jako hnízdo, kam snáší svá vejce bájný pták Noh.
A tak jeden za druhým vjíždíme do lesních cest, které jsou tvořeny na rozdíl od předcházejícího asfaltu pro změnu zase blátem. A taky jak je zvykem, cesta jde nahoru a dolů a tak pořád dokola, což uondá dříve nebo později každého. A tak jdeme na to, prověříme své schopnosti fyzické i psychické a za chvíli jsme pokryti blátem od hlavy až k patě, což by nás v případě přemnožení komárů bezpečně před tímto hmyzem uchránilo, ale ten se ještě nevylíhl, tudíž visegrádskému blátu lajeme.
A jedeme a jedeme, když vtom, objeví se na lesní cestě, která je hluboko v tamních teplomilných lesích kůň bez jezdce. Zastaví se, my také a děláme mu na úzké lesní cestě místo a dáváme mu tak přednost a on kolem nás majestátně prochází. Asi zdrhl majiteli z té „rumunské“ pastviny a my opět nasedáme na kola a jedeme podle navigace.
A ta nás najednou vede velmi podivně, počíná ukazovat ryze fantazijní trasy, jakoby ji očaroval sám Dědul maďárul a my zjišťujeme, že jsme měli odbočit předtím úplně jinam a tak raději namísto doživotního ježdění podle momentální nálady navigačky se vracíme a ta se najednou rozpomíná a vede nás správně.
Přijíždíme na místo ukryté pod lesními velikány a čekáme, že se odněkud vynoří Frodo Pytlík, ale přes cestu přebíhá jen zvědavá srna a tak pojíme něco tyčinek a popijeme ionťáků a zase sedláme naše bajky a tentokrát je to kopeček hodně svižný a hodně blátivý.
Ale prý tam za chvíli budeme a tak si naposledy tento den zatlačíme kola a zatneme zuby a vyjíždíme na louku a dole pod ní je cesta, která nás vede na hrad. Vjíždíme do brány, kupujeme si lístky a procházíme hrad zvenčí i zevnitř a kocháme se dech beroucími výhledy z ochozu pod hradem.
Tam dole na Dunaji jezdí malé lodičky a po březích zase malá autíčka a tak si člověk připadá, jakoby byl v hračkářství a o bleškách lidí ani nemluvě. Tak vysoko je hrad na skále a my vidíme i zlověstnou hradbu protějších vrchů, kam se chystáme zítra.
Když ukazuji v dálce vrcholy, které budeme dobývat zítra, pozoruji na Kočísovi s Himselfem jistou pokleslost ducha, ale pozvedávám je na něm, že zítra to bude brnkačka a oni mi odpovídají, že jako obvykle v takovém případě lžu, což je pravda a tak se zábava na ochozu Visegrádského hradu nese ve veselé rovině a pak to balíme, protože je žíža a ta se musí zahnat. A to bahnem, protože je třeba pozvednout morálku.
A tak dole kousek od přívozu zastavujeme v putyce se slibným slovem gulyás v názvu a protože máme čtyřicet minut do vyplutí trajektu zobneme pivečko a Unicum a tělem se rozhostí klid a mír.
A pak se opět vydáváme na plavbu, ale už zůstáváme na břehu, kde zastavuje vláček, protože Šunes není blbej a dobře to naplánoval, abychom na odjezdu nemuseli řešit jak přes Dunaj.
Přijíždíme do ubytka, které je vysoko nad řekou a paní majitelka nám přináší přistýlku pro Himselfa a nic za to nechce, takže ten to má zadara a sjíždíme zase dolů a vyhledáváme nějakou dobrou hospodu, což se nám daří záhy, protože na dobré hospody máme čuch a tak si dáváme dobré jídlo a dobré pivečko a protože jsme na nábřeží tak slyšíme jak šplouchá Dunaj a náramně si medíme.
Tak ještě jedno a vyjedeme zase nahoru a jde se do betle.
Zítra nás čeká jiná zábava.
Těch dnešních petačtyřicet kilásků a sedm set výškových metrů bylo jen kočkování!
Miroslav Václavek
Šumperk
