Poslední ostrovy svobody

Svoboda je základní stavební kámen člověka. Je to způsob života, ke kterému byl stvořen a ke kterému ho vede jeho přirozenost a umožňuje mu být šťastný.

A protože svobody v našem byť demokraticky liberálním, ale přetechnizovaném světě ubývá, je třeba se čas od času za ní vydávat sám. Jako kdysi vyráželi muži s neklidem v srdci na širý oceán, protože někde tam je ostrov, kde to všechno leží.

Tato touha s námi zůstala i nadále a čím více je dokonalejší svět, který nás obklopuje, tím začíná být mnohdy otravnější. Někomu to třeba i tak vyhovuje, že svůj život proleží na gauči a pronadává v hospodě, ale mě tedy rozhodně ne.

A tak občas se podívám do mapy a tam uvidím nějaké hory. A tak jsem se do ní v zimě podíval a zjistil jsem, že ten zelený flek na ní se jmenuje Gorczański Park Narodowy a že mu vévodí nejvyšší hora Turbacz a když jsem zjistil, že nahoru vede cyklotrasa, kostky byly vrženy.

I když, samozřejmě cyklotrasa u nás a v Polsku nebo třeba v Rumunsku, to nejsou nebe a dudy, ale nebe a peklo. A přesně oboje chci pokaždé poznat. A tak jsem spískal další výpravu, kterou jsme absolvovali jen ve dvou s Kočísem a jednoho minulého pátečního dopoledne nás odnášel vláček kolejáček do Krakowa.

Do Krakowa proto, že nástupní bod na Turbacz je v Nowem Targu a dostat se tam není úplně jednoduché a tak to bereme s ubytkem v Krakowě čehož neželíme, prorotože Krakow je město plné života a zábavy a tak jsme den před túrou věnovali Krakowu a bylo to moc fajn.

Byla vepřová kolínka a jiné vychytávky, které z Polska dělají jeden z rájů na zemi a ráno jsme se příjemně vyspaní odebrali na nádr, kde už čekal další vláček kolejáček, který nás odvezl okružní cestou do Nowego Targu.

Tedy vypadli jsme tam na perón a nabrali si vodu do flašek, protože Karpaty jsou hory s kopci před nimiž zbledl již nejeden cyklista a nasedáme na kola a navigačka nás vede městem.

Projedeme ho a cesta se najednou zjančí a zhoupne se a Nowy Targ je nekonečný a tlapeme do kopce po asfaltce okolo rodinných domků, které nemají konce. Ale najednou, jako když utne, je tady šotolinová cesta a míjíme závoru u které nám tabule oznamuje, že vjíždíme do Gorců, jak se tomuto parku zkráceně přezdívá.

A hned první kopeček je z těch, kdy vás opouští smysl pro humor a hezky nás vykosťuje. Nu což, nezbývá než zatnout zuby a bojovat, protože na tuhle vojnu jsme se dali sami a dobrovolně.

A tak kloníme hlavy před velebností a mocí přírody a v porovnání s krpály ve kterých jsme, jsme jen malí mravenečci a Gorce si s námi hrají, jako kočka s myší. Protože jen co zdoláme jeden krpál a chvilku jedeme, přihodí nám do cesty další a ještě prudší a tak dál.

Ale cesta je poměrně civilizovaná a i když se šineme šnečí rychlostí, nelámeme si ani kotníky ani jiné kosti a mlčky supíme do kopce. Medvědy ani vlky nepotkáváme, protože ti mají na rozdíl od nás rozum a tyhle kotáry nám rádi přenechávají a dostáváme se do vyšších poloh, kde jsou smrky a taky i slunce a z pěšiny proti nám vylétávají motýli všech barev a velikostí a všechno krásně voní, takže to máme i s narkózou :-)

A je tady první výhled a Tatry na horizontu jsou monumentální a budou nás provázet celý den a když se na ně vynadíváme tak to bereme zase vzhůru, protože jinudy to není a rušíme velebné ticho těchto krásných hor jen monotónními nádechy a výdechy a blížíme se k vrcholu.

Potkáváme první turisty a krátíme si to úzkou kamenitou stezkou a otevírá se před námi prostranství s chatou na Turbaczi, kde se zastavujeme a kupujeme suvenýry a chlazené nápoje a chvíli sedíme, ale tolik lidí najednou nám nedělá dobře a tak opět vytahujeme kotvy a odrážíme se od břehů Turbacze do širého oceánu hor a míříme na poloniny.

Projíždíme je a Tatry jsou překrásné a výhledy berou dech a my se noříme opět do hlubin lesa, až na jeho dno a jedeme karpatskou houpačkou nahoru a dolů až se objevíme na místě, kde na nás cení zuby červený šlak rowerový, po kterém jedeme, ale tentokrát mu padáme do tlamy, protože to je sešup jako do propasti.

A má pořádně ostré zuby kamení, které nás koušou do nohou i do kol a tak je malá polonina vítaným odpočinkem, ale ouha, přichází chřtán odkud není úniku a my padáme Gorcům, až do žaludku. Ale dole to nějak zastavujeme a opět nasedáme a jedeme hustým pralesem, když v mírném stoupání Šunes, tedy já, láme přehazku, kterou mu nakousl některý ze zubů a šlak je to definitivní, protože mám z kola rázem kolobrndu, které visí u špic přehazovačka hrozící vletět do špic.

A tak ji fixuji k rámu, usedám na mého mongolského koně z duralu a užívám daru přítele Gravitace a mířím sjezdem k asfaltce, protože Šunes je připraven vždy a na všechno a tam, kde jede zná už dopředu každý výškový metr a kámen a pokračuje dál sjezdem do údolí, kde mě vítají první domy.

A když vidím u jednoho z nich několik facetů, tedy kluků v pekařství s dodávkami tak zastavuji a ukecávám je k tomu, aby mě i s Kočísem odvezli do Krośćienka nad Dunajcem, což je moc fajn, protože bych se jinak moc hezky prošel.

A tam jdu do hospody a vysvětluji dvěma starším facetům, že jsem w dupě czarnej a ptám se, kdo by mi to kolo tady spravil a oni mě posílají za tamtím facetem a já tam jdu a on vytáhne mobil a volá dalšímu facetovi, který přijde z Dunajce kde loví ryby a dá mi tam jinou přehazku takže můžu pendlovat od hodpody k hospodě, což je fajn, ale na to, abych se zítra přes Pieniny dosal do Popradu odkud nám jede vlak to nestačí a tak sháníme dalšího faceta, který nás tam zítra zaveze samochodem a je to.

Tedy, když nás druhý den ráno veze do Popradu je nám s Kočísem jasné, že jsme díky maléru s přehazkou potkali spoustu lidí, skrze které to vlastně projedeme podle původního plánu a že tak poznáváme Polsko a Slovensko z autentické stránky a že tam, kde jsou poslední konce světa a poslední ostrovy lidské svobody, jsou ti nejhodnější lidi na světě a že bychom jinak tudy profičeli a nevěděli bychom o tom nic.

Pak si v Popradu podáváme ruce a pán, co neužívá bezpečnostní pásy a za život najel sedm milionů kilometrů nás zve k sobě do hospody, až zase přijedeme a že i kořalky mocné vypijeme a tak už vymýšlím, kdy se tam opět vypravíme, protože to se nedá odmítnout.

Byla to krásná túra v Gorcích, kdy jsme k horám dostali darem i lidi a tady máte k tomu povídání i pár fotek a film, abyste viděli, že Šunes vám nekecá. Neříkám, že si někdy nepřisadí, ale vždycky prodává jak nakoupil a jestli si v tomhle supermarketu chcete nakoupit i vy, ty hory tam stojí a budou stát i dál. A dobrodružství, to k tomu dostanete zdarma!

Miroslav Václavek

Šumperk