Potkali jsme pořádnou svini...

Tedy, abych to upřesnil, potkali jsme pořádnou bachyni. Ale abych nepředbíhal, protože teprve vstáváme a oknem se dere dovnitř maďarské slunce.

A my se pomalu probouzíme a Himself křepce vyskočí a ujímá se svých povinností, ke kterým se dobrovolně přihlásil a těmi jsou příprava snídaně. A tak zatímco se s Kočísem ještě povalujeme tak se ubytkem line vůně míchaných vajíček se šunkou, což nás definitivně vyhání z pelechů a na talířcích máme i fazole a k nim rajčata a maďarský bílý chleba a tak se nám slunce za oknem jeví ještě hezčí.

Já taky přidávám ruku k dílu a vařím kávu a teď se ještě natáhnout venku na zahradě a pozorovat tam dole líný Dunaj a přidat se k němu a hnípat.

To tak, jen co se najíme a dopijeme kafe jdeme na to. Dnes nás čeká perný den, protože si dáme vyjížďku na Nagy-Hideg-hegy, což znamená Velká studená hora, která je hluboko v lůně těchto maďarských hor a už její název vzbuzuje respekt.

I když je její nadmořská výška „jen“ 865 metrů nad mořem tak se vyjíždí od hladiny Dunaje, což znamená, že si hezky mákneme a když k tomu připočítáme ono tradiční nahoru dolů, bude to litr nahoru jen to hvízdne.

A už to hvízdá, protože cesta z ubytka vede kolmo nahoru a pak je ještě prudší takže sotva lezeme vzhůru a tlačíme kola, ale už je tu les a cesta v hustém porostu, která je úplně stejně prudká jako ta předtím.

Ale po krátké poradě se jde dál a tak fučíme jako tři parní lokomotivy a teče z nás pot, když vtom se Himself zastaví a zkamení a vzápětí kamením i já, protože jen pár metrů od nás zabírá cestu něco nepředstavitelného.

Nejdříve jsme si mysleli, že je to kůň a pak, že je to medvěd, ale kly, které tomu lezly z tlamy nám řekly, že je to svině. Ale taková, že je to zcela mimo jakoukoli představivost, že divočák může být tak obrovský.

A jak tak stojíme už všichni tři a zachováváme klid, ono se stejně těžko utíká na kamenných nohou tak vidíme, že pět metrů před námi vybíhá z křoví její Klapzubova jedenáctka v pruhovaných dresech, tedy mladá selátka a míří k mamince, která nás pozoruje prasečíma očkama a podlévá je krví.

Když maminka i s dětmi zmizela v podrostu nechceme věřit, že nás to nesežralo a chvíli to vydýcháváme a řešíme Kočísův záchvat paniky, ve kterém to chce otočit a sjet k Dunaji a tam jezdit s rodinkami po cyklostezce a vysvětlujeme mu, že jen chvíli počkáme a pak budeme pokračovat. A že takových oblud jsme už museli minout předtím plno, jen jsme je neviděli, což jsme neměli dělat, protože Kočís se počal bát ještě víc.

Ale když bylo zřejmé, že necouvneme tak se uklidnil a souhlasil s cestou dál, ale já mám jít první. Tak tedy jdu a zvoním na můj elektronický zvonek, abych maďarskou faunu informoval o mé přítomnosti a zjitřená fantazie z každého stínu ve křoví vytváří vepřového lidojeda, ale jde se!

A ecce, cesta se narovnává, jako člověk co se dlouho hrbil a před námi je krásná a široká cyklostezka, odkud by byl divočák vidět do daleka a jedeme. Nad korunami stromů je krásně modré nebe a příroda v největším rozpuku voní a míchá barvy, jako impresionista.

Malá planina se po chvíli rozlévá v náhorní plošinu lemovanou na obzoru lesy a tak cesta ubíhá velmi příjemně a rychle. Pak najíždíme na asfaltku, ale maďarští řidiči jsou proti těm českým jako zjevení. Jako zjevení, co dávají přednost i když nemusí a předjíždějí tak, že člověk cestou nezešediví hrůzou.

A tak i krátký úsek okresky uběhne bez problémů a odbočujeme a Velká studená hora na nás dýchne hezký kopeček. Ale cesta maďarským lesem zatím ještě pořád po asfaltce je krásným divadlem, jehož herci jsou stíny stromů a režisérem je vítr sám.

Projíždíme i malou vesničkou na maďarském konci světa, kde si v konzumu kupujeme limču a nanuky a zase do toho šlapeme. A už je nám jasné, že další rovinka bude až nahoře.

V malém rekreačním sídle odbočujeme do bujně zarostlé vegetace, jejímž středem vede úzká cestička na níž se navlékáme jeden za druhým a po kamenech se dereme dál.

Svině nás zatím nechávají na pokoji a tak se uklidňujeme a makáme. Kopeček to je tak akorát a nekonečný a cesta vede pod elektrickým drátem do zeleně džungle. A je čím dál strmější, až přijíždíme na mýtinu a na ní odbočujeme do bláta a do ještě hustějšího lesa z kterého vyjíždíme na poměrně rozlehlé prostranství, z kterého vede hned několik cest a my zjišťujeme, že cesta otagovaná jako cyklostezka je nesjízdná a tak hledáme alternativu.

A vybíráme cestu, která vypadá hezky už na pohled a dovede nás k cíli. Nastupujeme tedy k vrcholovému stoupání a navigačka si přidává kilometry, protože je porovnává s původní trasou a namísto abychom se přibližovali vrcholu, tak se od něj vzdalujeme :-)

Ale samozřejmě pouze dle logiky města strojů, protože se neúprosně blížíme. Ale konce to nemá :-)

Povrch cesty se střídá a štěrk se mění na kameny a občas i na lesní půdu a jediné, co je stejné je nádherná příroda okolo. Začínáme potkávat první turisty a pohledy na okolní vrchy jsou majestátní. Mineme i pár malých vodopádů a podle sklonu cesty se evidentně přibližujeme vrcholu.

A taky, že ano, prý je to už jen tři sta metrů, ale až teprve malý kousek od vrcholu je vidět turistická chata, kde si chceme něco sníst a vypít. Vyrážíme tedy vpřed a jsme tady. Krásná kamenná chata je otevřená a tak si objednáváme jídlo a pití a protože je obsluhující Ukrajinec pronáším: „Slava Ukrajině!“ A on mi odpovídá: „Herojam slava!“ a hned to líp chutná.

Nahoře se chvíli kocháme, kopeček je to pěkný a jsou tam i sjezdovky, ale jen co dojíme tak usedáme zase na kola a tentokrát to je krásný, dlouhý sjezd, při kterém se okolní přírodní krásy jen míhají a jsme dole.

Tam dole, kde je malé rekreační středisko a dáváme si zmrzku a já italskou limču, kterou si kupuji i domů a pak pláště našich kol jen monotónně bzučí, protože míříme k Dunaji. Přejíždíme silnici a po krásné cyklostezce okolo Dunaji dorážíme dnešní túru a čeká nás už jen relax na dunajském břehu a nějaké to pivečko.

A taky, že ano, tedy vyplavujeme ze sebe dnešní adrenalin a kocháme se nádhernými scenériemi Nagymarose a zítra už nic nemusíme, jen nastoupit do vláčku, který nás hodí domů a občas si vzpomenout a potěšit se. A taky si říkám, že by tam byla skvělá dovča. Na pěší túry i na koupání v Dunaji a do Budapešti je to jen kousek a tak se asi ještě vrátím.

A kdybyste i vy hledali místo, kde je hezky a není to daleko a chcete zažít krásy hor i pozemský ráj, zajeďte si tam. Ale to už musíte udělat sami. Já vám o tom jen píšu a to je málo. Tak se tam třeba jednou potkáme, mešúrs...

Miroslav Václavek

Šumperk