Slova ve větru

Slova jsou jen plevy unášené větrem. Křesťanská láska se projevuje činy, ne slovy, není to žádná rozcitlivělost. Láska je buď altruistická a pohotová, vyhrnuje si rukávy a vidí ty, co jsou v nouzi, anebo nemá vůbec co do činění s křesťanstvím. V tomto duchu promluvil papež František ve čtvrtek 9. ledna 2014 v domě sv. Marty, kde bydlí od chvíle, kdy přicestoval do Vatikánu. Poselství promluvy by se dalo shrnout větou: Láska je buď konkrétní, anebo iluzorní a s ní i celé křesťanství.

Činy dávají slovům smysl, proto se významy pojmů neustále proměňují. Shrnutí starozákonní morálky pod jediný pojem lásky k bližnímu je správný za předpokladu, že známe a praktikujeme obsah tohoto pojmu. Nejsou však slova jako slova. To, co slyšíme od papeže Františka, se nedá nazvat mlácením prázdné slámy s kazatelen, ale působí jako projev ducha, který vane, kam chce. Naším úkolem … je stát se hlasem chudých, aby nebyli vydáni napospas ekonomickým zákonům, které člověka považují pouze za spotřebitele. Přibývá patologií s psychologickým důsledky, srdce mnoha lidí zachvacuje strach a zoufalost – a to i v takzvaně bohatých zemích, umenšuje se radost ze života… Chudoba je stále zjevnější. Lidé bojují o přežití – avšak toto přežívání často není vůbec důstojné. Ve světě, který má plná ústa práva, se jediné právo přisuzuje penězům. ...žijeme ve světě, kterému vládnou peníze. Pokud trochu poklesnou bankovní investice, aaach, tragédie, co jen budeme dělat! Ale když umírají lidé hladem, protože nemají co jíst, nebo jsou nemocní, tak to nevadí. Toto je naše dnešní krize! A svědectví chudé církve pro chudé jde proti této mentalitě.Zatímco výdělky málokterých exponenciálně rostou, výdělky většiny se stále více vzdalují od blahobytu této šťastné menšiny. Tato nerovnováha plyne z ideologií, které obhajují absolutní autonomii trhů a finančních spekulací. Proto upírají právo na kontrolu státům, které jsou pověřeny tím, aby chránily obecné blaho. Nastoluje se nová, neviditelná, někdy virtuální tyranie, která jednostranně a neúprosně diktuje svoje zákony a svoje pravidla. Kromě toho dluh a jeho úroky vzdalují státy od jejich uskutečnitelných hospodářských možností a občany od jejich reálné kupní síly.Sama lidská bytost je považována za konzumní zboží, které lze použít a potom zahodit. Zavedli jsme „skartační“ kulturu, která je dokonce prosazována. Nejde už jenom o fenomén vykořisťování a útlaku, ale o něco nového. Vyřazováním je zasažena příslušnost ke společnosti, ve které se žije, u samotného kořene, poněvadž spodina, periferie či bezmocnost není v ní, ale mimo ni. Vyřazovaní nepředstavují „vykořisťované“, nýbrž odpadky, „zbytky“.V tomto kontextu někteří dosud hájí teorii „prospěšného úpadku“ předpokládající, že každý ekonomický růst favorizovaný volným trhem dokáže sám o sobě vyprodukovat ve světě větší rovnost a sociální inkluzi. Toto mínění, které nikdy nebylo povrzeno fakty, vyjadřuje naivní a neotesanou důvěru v dobrotu těch, kteří mají ekonomickou moc, a v sakralizované mechanismy panujícího ekonomického systému. Vyřazení mezitím stále čekají.Kvůli udržení životního stylu, který druhé vyřazuje, anebo kvůli nadšení pro tento egoistický ideál, rozvinula se globalizace lhostejnosti. Téměř bez povšimnutí ztrácíme schopnost zakoušet soucit tváří v tvář výkřikům bolesti druhých, již nepláčeme nad dramaty druhých, ani nás nezajímá péče o ně, jako by to všechno byla odpovědnost, která je nám cizí a netýká se nás. Kultura blahobytu nás uspává, ale znepokojuje nás, když se na trhu objeví něco, co jsme si dosud nekoupili, zatímco všechny životy ničené nedostatkem možností pokládáme za pouhou podívanou, která nás nikterak nezneklidňuje.

Ideologové evangelium překrucují, neboť každá ideologická interpretace je paděláním evangelia. Jak si můžeme všimnout v dějinách církve, stávájí se z těchto ideologů nakonec intelektuálové bez talentu, moralisté bez špetky dobra. O kráse ani nemluvě, protože tu nechápou vůbec.Člověka napadne, jak dlouho s námi ještě papež František bude, a jestli slova starého muže také časem neodvane vítr dějin, aniž by proměnil lidská srdce, jako už tolikrát. Odpověď na naše otázky poletuje ve větru. Ve větru, který začal právě vát.

Odpověď poletuje ve větru (Blowin’ in the Wind)Kolik cest musíš projít,než se z tebe stane muž?Kolik moří musí přeletět bílá holubice,než spočine na břehu?Jak dlouho musí ještě létat dělové koule,než je navždy zakážou?Odpověď, příteli, poletuje ve větru,odpověď poletuje ve větru.Kolik let může vydržet hora,než ji spláchne moře?Kolik let mohou vydržet někteří lidé,než se dočkají svobody?Jak dlouho může člověk odvracet hlavua dělat, že nic nevidí?Odpověď, příteli, poletuje ve větru,odpověď poletuje ve větru.Kolikrát musí člověk zvednout hlavu,aby spatřil nebe?Kolik musí mít uší,aby slyšel lidský pláč?Kolik lidí ještě musí umřít,aby pochopili, že jich umřelo už příliš?Odpověď, příteli, poletuje ve větru,odpověď poletuje ve větru.Bob Dylan, Lyrics/Texty 1962–2001, Praha, Kalich 2004, s. 85, přeložil Michal Bystrov