Kardinál Duka zabouchl migrantům a uprchlíkům bránu milosrdenství

Kardinál Dominik Duka ve svém novoročním poselství zabouchl bránu milosrdenství před migranty a uprchlíky. Učinil tak několik týdnů poté, co ji symbolicky otevíral.

Dne 8. prosince minulého roku se na celém světě i v našich významných chrámech otevíraly “svaté brány milosrdenství”. Tímto aktem byl v katolické církvi zahájen mimořádný Svatý rok milosrdenství.Podle papeže Františka je jeho smyslem “obrátit pozornost k podstatě evangelia”, jádru křesťanství, řekli bychom základní křesťanské hodnotě. “Milosrdenství může skutečně přispět k vytvoření lidštějšího světa. Zvláště v těchto našich časech, kdy je odpuštění v prostředích lidského soužití vzácným hostem, se důraz na milosrdenství stává naléhavějším, a to všude: ve společnosti, v institucích, v práci a také v rodině,” zdůraznil. Při otevírání brány ukončil svoji promluvu přáním: “Kéž nás průchod Svatou bránou přiměje k zaujetí postoje milosrdného samaritána.”
Ve svém novoročním poselství nazvaném “Aby naši civilizaci neodvál vítr jako opadané listí” Duka sice nepřekvapil, protože jeho postoje jsou mnohým dostatečně známé, ale překonal svůj běžný standard mlácení prázdné slámy a obvyklou dávku demagogie. “V jednom odstavci mluví o milosrdenství pro všechny bez rozdílu a na konci odstavce už straší uprchlíky, kteří naši civilizaci odvanou jako vichr opadané listí. Takže Duka rozděluje svět na "my" a "oni", my máme naši civilizaci, nás se týká milosrdenství, my se musíme semknout a naši civilizaci bránit. A pak jsou tu "oni" – vichr, co nás chce odfouknout – těch se milosrdenství netýká,” jak trefně formuloval Dukovu vadnou logiku diskutér Mephisto pod Dukovým článkem. 
Není to bohužel první podobný výrok vedoucího představitele české katolické církve (předsedy České biskupské konference). Duka je v tom poměrně konzistentní, avšak zcela nekompatibilní se současným papežem, kterému lidé na rozdíl od Duky jeho slova mohou věřit, když hovoří o církvi vycházející do všech periferií, které potřebují světlo evangelia. (Evangelii gaudium, čl. 20) “Zvláštní výzvu pro mne představují migranti, protože jsem pastýřem církve bez hranic, která se cítí být matkou všech. Vybízím proto země k velkorysé otevřenosti, která namísto strachu ze zničení místní identity bude schopna vytvářet nové kulturní syntézy.” (Evangelii gaudium, čl. 210) Nedávno se vyjádřil: "Tváří v tvář migračním vlnám, jichž se ve všech koutech naší planety zvedá stále více, evangelium milosrdenství otřásá svědomím a zabraňuje tomu, abychom uvykli utrpení druhých. Když jako diváci hledíme na udušené, strádající či ztroskotané lidi, naše lhostejnost a mlčení otevírá cestu spoluvině. Lidé, kteří opustili svou zemi, zakusili vydírání převaděčů a obchodníků s lidmi, nakonec přicházejí do situace plné podezření a strachu. Nezřídka narážejí na nedostatek jasných a uskutečnitelných norem, které by stanovily pravidla a ukázaly cestu k integraci.”
Sleduji pražského arcibiskupa od jeho jmenování a přiznám se, že jsem měl z počátku podstatněoptimističtější očekávání co se jeho budoucího působení týče. Bohužel, způsobem vyjednávání a obhajování majetkového narovnání, nadbíháním politikům, cenzurou, trestáním oponentů a jeho postojem k migrační krizi mě velice zklamal. Duka rád hovoří o křesťanské civilizaci. Ale těžko říct, co ta křesťanská civilizace je, zda vůbec a kdy se o nějaké takové dalo hovořit. Současný papež hovoří o civilizaci industriální, technologické nebo o “civilizaci, která je paradoxně raněna anonymitou a zároveň je posedlá slíděním po detailech ze života druhých, civilizaci stižené nestydatě morbidní zvědavostí.” (Evangelii gaudium, čl. 169) A také o tom, že “církev nabídla světu ideál ‘civilizace lásky’.” (Laudato si’, čl. 231)
Zdá se, jako by Duka mentálně žil v době předminulého a několika dřívějších staletí, kdy se katolictví zredukovalo na státní ideologii. Taková církev už ale nikoho nezajímá, je to paktování s establishmentem, s mocí a penězi, které ostře kritizuje právě papež. “Církev chce obejmout každého a říct mu, že má právo na střechu nad hlavou. Ve vztahu k chudým lidem má církev dvojí úkol, na jedné straně mluvit v pravdě a druhé straně svědčit. S tím souvisejí také dvě pokušení, která mohou církev činit nevěrohodnou. Nelze kázat chudobu a žít jako faraon [feudál]. Druhým pokušením je korupce, zpřaženost s politickým establismentem.”
Duka svými postoji činí katolickou církev v očích veřejnosti nevěrohodnou a svým tlacháním vyprazdňuje křesťanské pojmy. Dá se říct, že Dukův přístup je podobný biblickým saduceům: „Ti neměli víru, ztratili víru! Dělali svoje náboženské řemeslo paktováním s mocnými: politickými a ekonomickými mocnostmi. Byli to mužové moci.” A k těm v evangeliích mluví Ježíš velmi příkře: “Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít.” (Mt 23,13)
Papež si v závěru své promluvy při objasňování, proč vyhlásil rok milosrdenství, klade řečnickou otázku:“Je naivní myslet si, že to může změnit svět?” Ano, lidé inspirovaní Duchem, jako je papež František, jsou schopni svět měnit a nakonec i pro preláty, jako je kardinál Duka, je brána milosrdenství otevřená.