O tom, jak jsem se učila řídit

Řidičský průkaz jsem si začala dělat až docela pozdě. Nehrnula jsem se do autoškoly nadšeně hned potom, kdy jsem se vyléčila z kocoviny po oslavě plnoletosti, jako většina mých spolužáků. Ale donutilo mě k tomu až škemrání maminky, kterou táta nechtěl vozit na její pravidelné nedělní, hřbitovní dýchánky za ostatními drbnami z celého Rakovnicka. Jako hodná dcerka jsem poslechla, ještě před tím, než nějaký kurz začal, jsem znala všechny předpisy, dopravní značky, křižovatky. Teoreticky jsem byla skvěle vybavená. To je můj věčný problém, já vím vždycky, jak se to má dělat, ale praktická část značně pokulhává. Občas mám pocit, že i ten život by byl jednodušší, kdyby na něj měl člověk nějaký manuál, příručku, nebo návod. Bohužel život nanečisto neexistuje, tak to musíme uhrát na první dobrou.