Jak je dnes těžké být optimistou

Teroristi, války, uprchlíci, vysoký daně, blbý politici, blbý partneři, blbý kolegové, šefové, blbá práce, problém, problém zase problém. 

Jak lehké je být pesimistou a těžké optimistou a optimistou teď nemyslím naivního sluníčkaře, ale člověka, který si tohle všechno uvědomuje. Změní, co může a chce a ze zbytku si prostě nedělá těžkou hlavu. Uvědomuje si, že jednou je člověk nahoře, jednou dole. 

Mám poměrně šťastnou  povahu a šťastný ksicht a to až tak moc, že i když prožívám smutek, tak zřejmě stále vypadám, jako kdybych byla nonstop sjetá. Před pár lety byl vážně nemocný mně blízký člověk, byla to otázka hodin, kdy se rozhodne, jestli to dá a bude k životu, nebo ne. Tak velký stres jsem prožívala a musela chodit do práce. Vycházela jsem z toalety kde jsem plakala a kolega mi povídá "jak to děláte, že jste vždycky tak vysmátá a veselá?" Tak takhle já mám šťastný obličej, jen pro vysvětlení, co to vlastně znamená.

Je v pořádku dovolit si smutek, když prožíváte opravdu smutnou situaci. Být neustálé vysmátý není ani normální, ale není nutné se ve smutku, lítosti, nespokojenosti vyžívat. Teď  mluvím o lidech, se kterými se sejdete. Oni na Vás vychrlí, všechny problémy, které mají, jak je všechno špatně, jak je ten svět nespravedlivej, jak jsou nešťastný. A Vy se snažíte pomoct, navrhujete řešení problému, nic všechno špatně, samá negace. A Vy odcházíte vyčerpaní. Je to lidský parazit, který z Vás vysává energii. Postupně jsem všechny tyhle vysavače energie ze svého života eliminovala. Někdy to šlo lehce, někdy to trochu bolelo, ale šlo to a mohu jedině doporučit. Pak je ale okruh lidí, kde se můžete s takovým morousem setkat, musíte s ním jednat a jen tak lehce ho ze svého života neškrtnete a to jsou kolegové.

Mám jednoho takového morouse - kolegu, Péťu. Miluju ho, tedy teď. Ještě před rokem a půl jsem byla zoufalá, nešťastná a nevěděla jak na něj. Všechno špatně, všichni jsou jenom hyeny (myslím si, že v té době včetně mě), všechno je složitý a špatně. Snažila jsem mu pomoct, rozveselit, marně. Bylo to ještě horší, já otrávená, unavená, nešťastná a do práce jsem chodila s bolesti břicha a hlavy. Pomohlo až, když jsem ho poslala na Nuselák, skočit si, protože prostě nechápu, proč když má tolik problému, se mu chce ještě žít. Dnes je Péťa sluníčko, nasměji se ním, jako s nikým, bezvadně se doplňujeme a je to jeden z mých nejlepších a nejbližších kolegů, které jsem kdy měla. 
Vidíte i  v morousovi se dá objevit skvělý parťák se smyslem pro humor. Jen tomu dát ten čas a vůli vyjít si vstříc a respektovat se. Problémy neexistují, pouze řešení. 
Píšu tenhle text, je konec srpna a i když je venku ještě stále horko, tak je ve vzduchu už cítit podzim, plískanice. Fuj, přepadne mě krátkodobá  melancholie... ale taky burčák a pak svařák. Základem optimismu, je prostě mít se stále na co těšit. I kdyby by to měl bejt jenom ten burčák, nebo pouštění draků na podzim. 

Závěrem:  "Slunce v duši, mysli na Venuši" Což pochopí hlavně Péťa, čímž ho srdečně zdravím, posílám pusu a přeji všem optimistům i morousům krásný konec léta a začátek barevného podzimu.