Zrušme fotbal jako nekalou soutěž!

Domnívat se, že by mohl nastat stav neexistence fotbalu, by bylo patrně velmi naivní. Na druhou stranu poté, co na hřištích i v hledištích stadionů vznikají situace, které den co den přiživují atmosféru neustálého boje a násilí, mnohý nemilitantní člověk dojde k logickému závěru, že taková zábava je hloupá, nesmyslná a nemá se zdravým sportem a pohybem nic společného, a že jde více o kult vyznavačství touhy po odvetě, zápasu a boje, resp. co hůře, boje za peníze. Pak je otázkou, proč se tedy tyto aktivity protěžují?

Stačí, když ráno otevřeme rádio, televizi či noviny, a podstatný prostor tam zaujímají zprávy, kde, kdo a za kolik „vybojoval“ zápas.

     Fenomén soutěživosti je asi tak starý, jako lidstvo samo. Problém však nastává, když se zdravá soutěživost, jejímž smyslem je posunovat vývoj kupředu, změní v boj, bitku, masakr, zjednodušeně řečeno akt odvety, násilím si vydobýt svoji lepší pozici, potažmo peníze.

Fotbal, coby nekalý byznys, je tudíž zavrženíhodnou disciplínou, pokud podporuje a udržuje bojovnost.

Nedávno jsem dokonce vyslechla názor jistého „odborníka“, že vlastně můžeme být fotbalu vděčni, protože údajně ona potřeba boje je eliminována a vybíjena „pouze“ tím, že bojechtiví muži jezdí za svým pobavením z boje autobusy či vlaky na teritorium nepřítele, a místo ataky zbraněmi se uchylují „jen“ ke rvačkám nebo verbálním potyčkám. Taková nehoráznost!

     Pro celou řadu lidí je navíc fotbal a vše, co se kolem něj děje, naprosto plevelnou, k životu nepotřebnou, obtěžující informací. Uniknout však před ní nelze, protože nás všude dohoní. Je sice možné nepouštět rádio, nesledovat televizi, nečíst noviny, nicméně bez dalších informací, jež sdělovací prostředky zprostředkovávají, v podstatě také žít nelze. A tak jen s velkou nechutí jsou anti-fotbalisté nuceni v každé zpravodajské relaci vyslechnout v balíčku potřebných zpráv i pětiminutovku o této podivné a pokleslé zábavě. Zábavě, která v podstatě nemá žádného valného přínosu ani pro společnost, ani pro zkvalitnění života na této planetě.

A tak trochu to připomíná dobu, kdy jsme si u řezníka museli k libovému masu přikoupit povinně i kus tlustého bůčku, pro který jsme nadto neměli upotřebení, anebo v knihkupectví koupit k oblíbené knize i nepotřebný brak, protože jinak by nám produkt, o který se zajímáme a potřebujeme, neprodali.

    Navíc nám nemůže být lhostejné, že se prostřednictvím těchto „sportů“ a jejich masové propagace odehrává v myslích lidí manipulace, která v nich udržuje a vzbuzuje trvale sklony k násilí. To vše jen ve jménu zvráceného vztahu nabídka-poptávka.

Divocí nesoudní fanouškové jsou agresivní již sami o sobě – a když je navíc ještě hecují média permanentním vyzdvihováním věcí spojených s fotbalovým byznysem, pak se nelze divit, že ve společnosti začne vyrůstat z podhoubí jalového fandovství i ona smyslu zbavená agrese.

Na tu však doplácejí všichni – tedy i ti, kdo fotbalu nefandí.

Víkend co víkend a nezřídka i ve všední dny totiž vartují stovky, ba tisíce, policistů

u podobných silových akcích, a tuto ostrahu platí ze svých daní přitom i ti, kteří s provozováním podobných her, produkujících násilnosti, nesouhlasí.

     Fotbal – a ti, co ho provozují - by proto měl být aktivitou zcela odloučenou od státu, a jakékoliv porušení zákona a náklady, které se při těchto ryze soukromých akcích stanou, by měly být trestným činem, jdoucím na vrub pořadatelů.

Vždyť žádný  jiný podnikatel si nemůže dovolit provozovat svoji živnost tak, aby byla provozována za policejní asistence a na úkor kohokoliv druhého! Takže fotbalové tyátry, které se neustále odehrávají, jsou de facto zásadním omezováním a porušováním práv druhých osob a současně i nekalou hospodářskou soutěží.

Vždyť už jste viděli jinou podnikatelskou firmu, která by mohla těžit např. ze zájmu sponzorů jen proto, že by se její jméno mohlo ocitnout např. v hlavních zprávách na obrazovce, a to hned několikrát denně?

Pokud by totiž mohl mít kterýkoliv jiný, než fotbalový, podnikatelský subjekt výhodu televizního vysílání a sledovanosti nejširší veřejností, nesmí se  běžně jeho logo ani jméno v televizi ani vyslovit, neboť je to považováno za nekalou reklamu.

Při zpravodajství o sportu však vidíme několikrát denně na obrazovce záběry z hřišť a reklam, kterými jsou oblepena, a o nekalou reklamu nejde! Nemluvě o smyslu obsahu těchto sdělení. Kolik tedy vlastně platí firmy, jejichž jméno je náhodně zachyceno do záběru z mantinelu hřiště, za náhodně odvysílaný zpravodajský příspěvek? Nic!

     Jako divačka a občanka jen bezmocně křičím směrem k obrazovce, když zase - už po kolikáté denně – vidím a slyším ve svém balíčku zpráv i onu pobuřující informaci, že hráč xy byl prodán za xy miliónů a získal tak pro klub i svoji soukromou kapsu nepřiměřený zisk.

A když si uvědomím, komu všemu se navíc přihřála polívčička i onou nekalou reklamou, pak mám chuť emigrovat z této planety.

     Netolerance a neurvalost, se kterou se totiž tyto hry provozují a propagují je do nebe volající nespravedlností a porušováním všech solidních principů.