Zákon o styku

Každému styku obvykle předcházejí nějaká pravidla. V drtivé většině je normální a běžné, že jsou mezi lidmi nepsaná. Lidé se bez zákona seznamují, milují, rodí, spolupracují a komunikují, aniž by obvykle museli používat pomůcek, jako je kluka či střelný prach v obálce. Poslanci a senátoři dvoukomorového parlamentu však k tomu potřebují tzv. stykový zákon.

  Zatímco běžní lidé se povětšinou nějak dohodnou, aniž by si šli po krku, v nejvyšších patrech společnosti je tato běžná verbální forma komunikace problémem. Pánové v mužo-parlamentu zkrátka bez pravidel deklarovaných na papíře nejsou s to.

Patrně jde o zvláštní druh sociální insuficience a duševní retardace, která jim v tom brání. Každopádně jde o projev patologický. Podle neoficiálních průzkumů všech agentur dnes v Česku nenajdete řadového občana, který by si při vyslovení pojmu „politik", „poslanec, „senátor" nepoťukal na čelo a se strohým vyjádřením „no comment" nazalomil hůl.

Prezidentské volby v této dlouhodobé mentální kolice, resp. krizi homo politicus, jen nasadily korunu a jsou přirozeným vyústěním faktu, že mašinérie moci má podstatný vliv na zdraví lidského jedince. Možná by nebylo nezajímavé, aby se o projevy politiků začali zajímat odborníci napříč všemi vědními obory, zejména pak biologové a lékaři, neboť se zde jeví znatelné a nezpochybnitelné příznaky patrně jakéhosi dosud neznámého (byť již popsaného v jiných nebiologických formách) viru či bakterie, který je vázán v drtivé většině na testosteron, napadá centrální nervový systém jedince, jež se projevuje enormní agresivitou, vztahovačností, neschopností bránit se bludům, totální neschopností a selhání komunikace na jakékoliv úrovni a dalšími nepříčetnostmi.

V běžném životě se vyšinutí jedinci uchylují buď sami, nebo za pomoci odborníků do léčebných stacionářů.

Otázkou je, zda tedy vlastně naše dvě parlamentní komory již samy o sobě takovým stacionářem nejsou, neboť koncentrace vyšinutých jedinců je v nich značná, převyšující zdaleka obvyklé společenské normy. Pak by ovšem bylo zcela „normální" ve smyslu zařízení podobného záchytného typu, že se zde hrají např. hry na volbu prezidenta, a to způsobem, jakým se hrají.

Ovšem co je závažnější, je obava, zda náhodou tento sociopatický virus není nakažlivý a přenosný na jiné osoby či zvířata, a zda by tedy nebylo bezpečnější v onom parlamentním zařízení zakročit podobnými preventivními nástroji, jako např. při preventivních opatřeních při objevení viru H5N, známým pod názvem ptačí chřipka, nebo při Kreutz-Jacobsově nemoci „šílených krav". V případě postižení touto chorobou hovězí pomatenosti virus nebyl omezen vzhledem pohlaví, resp. týkal se také volů či býků.

Co se týče podezření tohoto zatím nepojmenovaného „parlamentního" viru však lze obavu o jednopohlavnosti poměrně dobře obhájit, neboť procento zastoupení jedinců ženského pohlaví je v obou komorách jen mizivé (kolem 12 - 15 %), takže lze s úspěšností konstatovat předběžnou hypotézu, že onen virus se skutečně vyskytuje obvykle v souvislosti s přítomností testosteronu, resp. že testosteronní jedinci vykazují projev pracovně zvaný „testosteronismus", jemuž jsou (konec konců i historicky) připisovány nebezpečné a velmi často i krvavé vlastnosti a projevy.

Vždyť např. rozpoutávání válek je přímo typickým úkazem, začínajících vždy v parlamentních a vládních komorách, jež byly odedávna vlastně pouze výhradní doménou mužů.

Zdenka Ulmannová, autorka hypotézy