Za manželskou dezerci koště do ruky!

Často hovořím s ženami poznamenanými syndromem „opuštěných starých manželek“. Být v kůži bytosti, kterou partner po třiceti letech společného soužití opustí „pro jednu pitomou holku, pro pár hodin touhy podved všechno, o čem doma si sníš“, jak zpívá jeden známý písničkář, znamená skutečně podraz. Nezřídka i smrtelný úraz. Ostatně, když muž dezertuje z boje, vojenský zákon ho nemilosrdně postaví ke zdi. Když dezertuje „jen“ ze společného boje rodiny o existenci, pánové se cítí ještě polichoceni.

Pokud odejde od rodiny po třiceti letech politik na nejvyšší úrovni, jde vpravdě o křiváctví, které způsobuje tomu druhému obrovskou újmu a zoufalství nejen na duši, ale potažmo i na těle, a de facto tak oběť zrady krátí na zdraví a na životě. Vždyť i lidský mozek, coby sídlo psychiky, patří k tělu a je jeho nedílnou fyziologickou součástí. Poranění mozku není přece žádná zanedbatelná maličkost. Jde-li politik za hlasem svého penisu, aniž naslouchá hlasu svědomí, nelze hovořit v jeho případě o inteligenci, neboť si musí uvědomovat, že jeho chování má značný vliv a působí jako modelové. Podezírat z podobných pohnutek ženu - že by např. opustila hnízdo po třiceti letech v období menopauzy - je poněkud irelevantní, mimo jiné také proto, že ženský sexuální apetit s nástupem klimakterických změn organismu povětšinou spíše klesá. Muž však je vůči svému chování i věku často nekritický, není ochoten akceptovat reálný stav, nedokáže-li se smířit se situací, že jeho sexuální manželský život nemůže být po třiceti letech stejný jako zamlada. A fakticky se tedy chová jako nezralé dítě zaostalé ve vývinu, pokud musí být neustále motivován k věrnosti a vázán na stále nové podněty. O to větším šokem a pocitem zrady pak trpí jeho manželka, opustí-li ji, neboť si uvědomí, že vlastně po celou tu obrovskou spoustu let žila s ignorantským, hloupým člověkem, který přátelství - jež manžele nutně muselo pojit -zahodí jen pro marnivé a těkavé okamžiky blaha, které mu zprostředkuje nový sex a „mladé maso“.
Když se poperou chlapi v hospodě, řeší to policie, rváči skončí přinejmenším v poutech na záchytce a v cele předběžného zadržení. Když někdo srazí na kolena, do depresí a lidského ponížení s následkem psychické a fyzické újmy svého dosud nejbližšího životního partnera a připraví ho o kvalitu života, tak se mu poplácává po rameni, jaký že je chlapák, pokud z jeho křiváctví vznikne i v pozdním věku nemanželské miminko. „Odloží-li“ muž ženu (případně obráceně) tak odpudivě, jako to udělali naši nejvyšší bossové největších politických stran, svědčí to dozajista nejen o úrovni jich samých, ale i o kultuře stran jako takových. A nabízí se nutkavá otázka, (například k Nejvyššímu správnímu soudu), zda je u nás bigamie – tak, jak ji, kromě jiných malérů s osobním chováním, provozuje náš premiér – vlastně zákonná a zda selhání, jichž se Mirek Topolánek dopouští, není v rozporu výkonem funkce nejvyššího ústavního činitele? Ostatně, vyhrožovat otevřeně médiím zavedením cenzury, osočovat poslance sprostými výrazy a gesty, je zcela jistě na hraně ne-li za hranou zákona, a ani  formální imunita, která politika chrání, by v takových případech neměla sloužit jako klacek na demokracii a nástroj k uplatňování diktátorských, totalitních manýr.

Možná by bylo jedno řešení, jak předcházet tomuto druhu násilí a ponížení: povinné odškodnění nejen ve formě dostatečného doživotního zajištění, podobně jako jinde v civilizovaném světě, ale i s ohledem na počet zrazených let také výchovný trest např. v podobě nucených veřejně prospěšných prací.
Vždyť za nevěru jsou v některých komunitách dodnes ženy odsouzeny k ukamenování k smrti a nevěra je považována za smrtelný hřích.
Totéž však neplatí o mužích. Jakou cenu a hodnotu má pro muže žena u nás, opustí-li ji, aniž by okem mrknul?
Představa, že by kupříkladu pánové Topolánek a Paroubek vyfasovali koště a šli místo do úřadovny ve ,Strakovce‘ převýchovně úřadovat na chodník spolu s dalšími počišťovači, je spíše virtuální. Otázka je, zda jsou takoví zrádci všech rodinných hodnot vůbec svéprávni k tomu, aby řídili stranu, natož stát?

Zdenka Ulmannová

Autorka je spisovatelka,

předsedkyně Strany rovnost šancí