Vrcholy rozmařilosti

Nápad, vypsat soutěž o vrchol rozmařilosti mi leží v hlavě už notnou dobu. Nedávno jsem zase četla v nějakém magazínu, jak jakýsi šéfkuchař uštědřoval vzácné recepty. Ten recept, jenž novinář popisoval, spočíval v tom, že se nějaká drůbeží polévka musí vařit dvanáct hodin a pracuje na ní šest kuchařů. Tak je tato lahůdka technologicky náročná! A taky úměrně tomu drahá. Večeře v restauraci ale není prý ani přesto podle slov protagonistů nijak zvlášť drahá a nedostupná, neb to spraví nějaké dva tisíce.  Co dodat...snad jen, ach jo... když na nějaké takové sdělení náhodou narazím, rozzuřím se doběla.

A zase jde o ta mediální témata, která jsou samozřejmě pro lidi návodná.

Článek tohoto typu, ač se tváří jako redakční, je prachsprosté PR (píár, neboli skrytá reklama, zaobalená do zdání redakční informace), které navíc pustě smrdí korupcí.

Taková informace u mnoha neznalých čtenářů vyvolá pocit, že je vlastně žebrák, pokud si něco tak libého jako polívka za dva tácy nemůže dovolit. To samozřejmě nemá ale nic společného se závistí. Obzvláště uvědomíme-li si, že na tomto světě je pořád ještě víc než miliarda lidí a dětí, které nemají co do úst a pravidelné sousto čehokoliv k snědku a doušek obyčejné vody je pro ně takřka luxusem.

Stavění na odiv onen vyumělkovaný luxus v podobě drahých polévek, vín, lihovin, tabáku, aut, módních modelů a jiných marnotratností, je pak v kontrastu s těmi hladovými bříšky obskurní a zvrácené.

To není zloba proti existenci boháčů, nýbrž zloba nad jejich nemorálností.

Místo aby se bohatci zamysleli, zda jejich exhibice bohatství není opravdu jen čirou provokací, koledující si v důsledku o vzpouru zotročených a zbídačelých, dělají si z těch skutečných chudáků ještě legraci a považují je za póvl.

Někteří sice občas utrousí nějaký milodar v podobě sponzoringu v rámci charitativních akcí, nicméně i v rámci těchto aktivit je to pro ně jen způsob, jak se blýsknout a předvést svůj luxus. Nic srdečného, opravdového soucítění a snaha po změně té chudoby v tom není.

Skuteční donátoři a lidi vnímající charitní chování jako svoji lidskou povinnost a soucítění se slabšími nemají potřebu stavět pompézně své dárcovství na odiv. A to ani z důvodu zpopularizování dárcovství. Vždyť většina normálních lidí si přece uvědomuje, že podělit se se slabšími, mám-li sám víc než dostatek, je normální, přirozené, lidské a zdravě solidární.

Pompéznost, s jakou se často dává dar, je sama o sobě výrazem lidské krutosti, už proto, že ten, kdo nabyl (někdy dokonce dobil s měkkým „i“) obrovského soukromého majetku, mohl stejně tak svoji zdatnost a schopnosti použít místo nahromadění jmění pro sebe svoji zdatnost ve prospěch blaha mnoha jiných lidí. Ne každý totiž byl obdařen stejnými vlastnostmi, schopnostmi, nadáním – a to je samo o sobě handicapující. Naopak lidi s tím větším štěstím a zvláštními schopnostmi a danostmi to v tomto smyslu zavazuje k tomu, aby toho udělali víc pro ty slabší s horším postavením.

A to není žádný laciný proklamativní socialismus. To jen obyčejný lidský, sociální, přístup.

Proto se osobně řídím pravidlem: jestliže někde vaří tak drahou polévku, nalévají tak drahé víno a předvádějí tak drahý hadry, tak vím jistě, že jsou to lidi, kteří eticky nesahají komukoliv méně zdatnému ani po kotníky. Chudoba – nebo řekněme v našich západních konstelacích spíše skromný způsob života - totiž není výrazem neschopnosti, nýbrž často více stavem mysli v tom etickém smyslu. Výrazem schopnosti zříci se nadbytečných statků ve prospěch těch, kteří žijí v opravdu ztížených podmínkách, a často jen díky těm paranoidním vydřiduchům se mají hůře, než by museli.

A proto ze zásady programově odmítám chodit na luxusní nóbl párty, (a to dokonce ani když mě tam pozvou), odmítám hromadit nadbytečný majetek či si pořizovat oblečení, z něhož by výrazně čpěla drahota, (a to i tehdy, že na něj mám).

Kašlu na eleganci, která by mohla působit provokativně už proto, že si uvědomuji, že každými šaty, které jsem si nekoupila, jsem pomohla přenechat o kousek víc důstojnosti těm, kteří na tom jsou mnohem hůř.  A to není jen póza skromnosti, to je moje přesvědčení. Takové, jako někdo věří třeba v boha, já věřím v rovnováhu a v to, že nebudeme-li si ukrajovat ze společného zemského krajíce víc než potřebujeme a sníme, nebude se těm druhým na druhém konci toho krajíce nedostávat. Svět je – ať se to komu líbí či nelíbí – spojená nádoba, a jestliže na jednom konci nahromadíte víc, musí se na druhém logicky nedostávat. Proto boháče, resp. ty, kdo hromadí a zadržují pro sebe, považuji za chrapouny a rušiče rovnováhy, tedy škůdce.

A lidi, kteří si bez mrknutí oka koupí láhev vína za tři tisícovky a polévku za dvě, považuji za snoby a šosáky, s nimiž by mi bylo trapno být ve společnosti.

Každá věc, každý výrobek, má přece svoji určitou opravdovou, a nikoli reálnou, hodnotu, a objektivně není možné, aby suroviny, ani lidská práce na „neobyčejné“ polévce mohly mít hodnotu několika tisíc. Vždyť, i kdyby byla sebechutnější, tak je to pořád jen pitomá polívka!