Společnosti chybí myšlenka

Pokaždé mě při čtení novin - a konec konců i názorových blogů - znovu a znovu překvapuje, (i když vlastně ani ne tak nepřekvapuje, jako spíš zklamává ba irituje), kolik lidí, kteří pod hlavičkou vyslovování názorů de facto jen tak klábosí a mlátí naprosto prázdnou a nedůležitou slámu.

  Pokaždé znovu a znovu jen zklamaně zakroutím hlavou a povzdechnu si: ´je to marný..´. Jaký má smysl se zasazovat za to, aby byla společnost lidštější, méně agresivní a aspoň trochu empatičtější a solidárnější k situaci druhých, když polovina lidí bloguje jen na témata-netémata, třeba o nějakých zcela podružných věcech, jako jsou šminky, šmuky, pocity z různých mužských koníčků, ozdobých fanglí a vůbec jiném požitkářství, a do těch opravdu velkých společenských témat svůj názor nepřinesou a spíš se jim v podstatě programově vyhýbají? V tomto směru je pro mne velkým zklamáním i čtenářská obec, která programově vyhledává spíše tato témata banální, podružná témata a názory (pokud lze ovšem názorům o bábovce naší babičky vůbec říkat názory), která absolutně nemohou nic změnit a společnost jakkoli posunovat.

            Když jsem jako blogerka začala psát své pohledy na svět, šla jsem do toho s vervou, zápalem a jistou nadějí, že snad přece jen prostor na blogerských stránkách bude aspoň trošinku jiný, než všechny ty blbé a banální obsahy společenských časopisů a jejich témat typu, jestli je ptořeba si tu pihu krásy namalovat na pravé či levé líčko nebo koupit dvoulitr či trojlitr v benzínu či naftě. Společenské časopisy se ovšem servírováním banalit živí a budou si stále docela dobře žít, protože vždycky se najde dost jednodušších tvorů, kteří je budou číst, aby se nemuseli zabývat něčím smysluplným. Holt, někdo žije jen pro zhovadilosti. A když jsem přelétala úvodníky jednotlivých příspěvků, pokaždé znovu a znovu mě odboural fakt, že ta nejpitomější a nejbanálnější a nejplytší témata vlastně vyhrávají a upoutávají zájem čtenářské obce - a to dokonce i v těch novinách, tkeré si říkají seriózní. A musela jsem si znovu a znovu přiznat, že ale ti čtenáři těch hovadin jsou vlastně, mí spoluobčané, spoluvoliči. Bože! kde to vlastně žiju?! S kým sdílím jeden kmen?!, řvu pokaždé do tmy, když si přečtu po padesáté prvé článek plný naprosto zbytečných plytkostí... To i ty názory, s nimiž sice bytostně neladím a neztotožňuji se, ale jsou-li o něčem důležitém, byť z pozice "nepřátele" na druhé straně světopohledové bariéry, jsou mi milejší, protože se aspoň něco snaží řešit. Sice po svém, ale něco přinést a řešit. 

   Jak je možné, že se tolik lidí nezajímá o věci důležité, ale jen odbíhá, těká a utíká ve své vyjukanosti k těm mřenčím tématům?! To už jsou opravdu tak zmanipulovaní a zkonzumovaní, že neumí rozlišovat to strategicky důležité od toho naprosto povrchního a nic neřešícího?! Copak si všichni opravdu jen chtějí hrát? Jen koketovat? Jen se plácat na povrchu dění bez zájmu chápat podstatu a souvislosti? Jak tedy vůbec mohou například přijmout zodpovědnost sebe jako voliče za svou volbu při volbách svých „vůdců" ve vedení státu, když je zajímá víc módní trend v džínsovém designu, vůně vanilky vánočních rohlíčků či šamponování jejich pudlíka, než to, jestli obchod se zbraněmi může způsobovat příští neexistenci toto (i jejich/!/) světa?! Mají-li pak tyto povrchní dušičky se svými povrchními pohledy na svět se zúčastňovat na vyvolení svých lídrů /nebo spíš bossů/, pak se přece nemůžeme ani moc divit, že se do čela národů a států vyšplhají takoví psychopaté a magoři, jako Hitler, Stalin, Pol Pot, Pinochet, Gottwald a další a další zrůdy a mentální mrzáci, ( i ty novodobí), kterí maří a vraždí lidské životy a svět zaplavují blbinami. Protože právě ono stádečko blboučkých s blboučkými tématy a zájmy ve voličské základně oněm zrůdám zajišťuje definitívu. Právě proto, že se nezajímají o to, co je pod povrchem. A kazí to tak i těm, co o věcech opravdu přemýšlejí. Pak ale není možné, aby se svět hnul dopředu. Protože kdo mlčí, (a utíká od tématu k pseudotématům), souhlasí...

Protože kdo utíká od angažovanosti za světachod jen k nějakému podružnému tlachání a těm „velkým", důležitým věcem se vyhýbá, chová se jako duševní trpaslík, srabík, jako vyplašená šedá myš, a nahrává tím vlastně těm zrůdám sedícím v čele světodění.

      Pak je nutné ale položit otázku: Proč tedy nechodí své blboučké jednoduché náhledy a zájmy ventilovat někam do těch lehkých společenských magazínů, a proč zaplevelují prostor v seriózních novinách, které mají povahu spíše světodějnou?

            Vezměme si jako příklad sport: Když se chce sportovec zúčastnit nějakého závodu v dané kategorii, musí se nejdříve kvalifikovat. A ona kvalifikace zaručuje, že se mezi skutečně všestranně vybavené závodníky a nosiče výsledků, nedostanou ti, kteří svou úrovní nemají šanci dát závodu opravdu tu nejlepší pověst, úroveň a kvalitu. Totéž by ale bylo možné říci i novinách a jejich blogerských stránkách. Jde také přece i o soutěž v rovni témat, zájmů a jejich hloubky a smyslu.

Jenže, zde se často - narozdíl od špičkových sportovních podniků - pohybují ve stejné kategorii témata zcela podružná a banální v jedné řadě vedle těch špičkových, která mohou dát světu nějakou úroveň a smysl.  A to pak odrazuje od čtení i psaní ty, kteří by sice rádi svůj opravdový a světodějně důležitý názor přinesli, ale ze samého znechucení nad úrovní a děsivou směsicí těch různých podružných kategorií rezignují a ruka s perem jim umdlévá beznadějí. Protože to, co nejvíc člověka ubíjí, je lhostejnost, marnivost, marnotratnost a stupidita.

Stupidita jak těch, kteří stupidně vládnou, tak těch, kteří stupidní vládu akceptují, tolerují a nepostaví se jí svým vzdorným názorem a postojem, že si uvědomují snahu mocných manipulovat a oblbovat voličskou masu.