Právo žen na interupci a svobodné rozhodování o ní se v těchto dnech řešilo na Slovensku. Na začátku třetího tisíciletí, nazývaného také jako stoletím genetického inženýrství, kdy se vědě daří rozluštit genetický kód, zařídit umělou reprodukci přenosem vajíček do dělohy hostitelských matek, klonovat živé bytosti ať již ze zárodků, nebo třeba jen „obyčejně" kůží na libovolné náhradní díly za účelem transplantací, působí až úsměvně, že se ještě někteří politici stále hašteří, že ženy chtějí mít právo disponovat tím, co je v útrobách jejich vlastního těla. Je s podivem, jak si někteří muži vychovaní v těžce patriarchálním vidění společnosti, stále dovolují ženám něco nařizovat a přikazovat.
Jak může dnes muž přimět ženu, aby neporodila dítě, pokud nechce?
Pokud budou muži - např. prostřednictvím náboženských fanatiků v barvách politických stran - bránit ženám v svobodném rozhodování, pak tím zcela nepochybně jen docílí, že v mnoha případech dojde k ohrožení zdraví, neumožní-li ženám legitimní interupce v certifikovaném zdravotnickém zařízení a eliminovat tím rizika načerno prováděných potratů. Zákonodárce či soudce, který dožene zákazem potratu k andělíčkáři, se v tomto smyslu stává spoluzodpovědným za případná zdravotní rizika žen a také spolupachatelem případné smrti či poškození zdraví.
Dítě v útrobách ženy je bez jakýchkoliv diskusí její „ženskou věcí". A minimálně do okamžiku, kdy plod fyzicky nespatří světlo světa, je jen na ženě, jak se bude vyvíjet a zda se bude vyvíjet.
Stejně jako muž může rozhodovat o tom, zda jeho spermie pronikne do ženy, může žena rozhodovat o tom, zda z tohoto spojení vznikne či nevznikne početí nového tvora. Donucovací prostředky v podobě zákazu interupcí jsou rozhodně popíráním lidských práv a svobod žen. Stejně tak je lhostejné, zda k nepočetí dochází za regulace antikoncepcí, aktem přerušované soulože či jiným způsobem.
Berme věc prakticky:
Pokud budou muži v poslaneckých, potažmo soudních talárech vyvíjet nátlak na ženy, aby ve své tělesné schránce nosily nechtěné dítě, pak docílí opravdu jen toho, že přibude nechtěných porodů a s tím souvisejících sociálních otřesů a neřešitelných životních situací, ba zmařených životů, zdravotních komplikací po nezdařilých a utajovaných potratech a následná traumata žen kvůli pozdější neplodnosti. Ale co hlavně, ubude touhy žen začínat si něco s muži.
Vždyť např. i žena, která si uvědomuje, že není ochotna podstupovat rizika nebezpečné hormonální antikoncepce, (jde o závažná rizika smrtelných onemocnění např. trombózou), a přitom si je však vědoma, že jen těžce najde takového partnera, který by byl natolik spolehlivý, aby za ochranu před početím zodpovídal on, pak celý ten rébus vyřeší jednoduše: metodou nejspolehlivější ochrany - acylpirinem mezi koleny. Neboli prostě nedá...
Nedá své tělo k dispozici muži a jeho touze, aby ji masakrovala a vydírala. Konec konců, ženská touha se - byť i jako prvotní instinkt - dá potlačit, tím spíš když je žena vystavena tak obrovským doživotním rizikům, jakým nechtěné těhotenství je.
Nežijeme již v dobách „krále klacka", kdy muž jednoduše zatáhl ženu za vlasy do jeskyně, nalehl, a ona „mu" zplodila syna. Dnes ženy samy drží tu hlavní kartu bytí a nebytí, udržení či neudržení druhu. A to je eso silnější, než kdy bývaly všechny mužské trumfy! Vrátit zpět ono patriarchální podřízenctví a „poslušnost" žen muži je dnes už jen směšným přežitkem. Jen hloupou, tupou a ješitnou snahou ubožáků, kteří se nedokáží povznést nad své primitivní představy muže coby světovládce. Vždyť není ani věcí náboženství a církví, aby ženám nařizovala, jak mají a mohou zacházet se svým tělem. Každé dítě je prvotně kusem těla ženy a dokud se samo nenadechne bez pomoci jejího lůna mateřského, je osud nového tvora jen na ženě a jejím rozhodnutí.
Ať již to tak zařídil Bůh či Příroda, je matka vždy tou, která nese po celý život větší rizika spojená s početím, a tudíž má také právo o budoucnosti svých případných dětí rozhodovat - a muž je povinen jí vytvářet podmínky, pokud se stal spoluaktérem na početí. Jakékoliv jiné - např. náboženské - výklady jsou dnes pro drtivou většinu žen nepřijatelné. A to by si pánové ve sněmovnách měli jasně uvědomit. Nejsou to totiž oni, kdo má právo spekulovat o tom, jak se bude žena vyrovnávat se svým těhotenstvím, pokud nejsou současně ochotni ve prospěch dětí garantovat zákonem, že pokud se partnerský vztah a péče o hnízdo nebude v celé řadě případů vyvíjet tak, jak si představovala žena-matka, a otec dezertuje, aby zodpovědnost např. za vyplácení náhradního výživného převzal stát.
Ochrana práv ženy-matky je proto nejvyšším imperativem nad všemi ostatními podružnějšími zákony.
Vzhledem k tomu, že každá žena je, až na výjimky, instinktivně, bytostně potenciální matkou, a mělo by být v zájmu celé společnosti, aby právě především žena - už proto, abychom nevymřeli - požívala důstojných a bezkonfliktních podmínek k životu. Bohužel, zatím to tak není, ba naopak, je to stále žena, která stojí v mnoha kritériích života na společenském žebříčku na spodní příčce pod muži.
Až budou ženy mít stejnou existenční jistotu, dobře či stejně placené práce jako muži, až budou ženy mít jistotu, že muž neodejde od rodiny, aniž by si uvědomoval své spolurodičovské povinnosti stejným dílem, až žena bude mít jistotu, že ji nebudou diskriminovat v zaměstnání kvůli dětem jak potenciálně budoucím, tak již existujícím, až dítě nebude pro ženu v mnoha ohledech nejen radostí, ale i handicapem v dalším uplatnění a kvalitě života, pak možná přijde čas, že ženy budou mužům věřit a důvěřovat i v jejich serióznost v tom smyslu, že dítě je jejich stejným, rovným dílem.
Dosud to však takto nechodí a není pravidlem, že se otec stará rovným dílem o potomstvo. Spíš naopak. Žen samoživitelek a neplatičů alimentů stále přibývá.
Navíc i fakt, že sice existují donucovací prostředky, jako je zákon, který ženám nařizuje povinnost umožnit např. styk dítěte s otcem, i přestože jde třeba o neplatiče výživného či hrubiána, ženy a děti diskriminuje, a je v tomto smyslu jen dalším násilím páchaným na ženách a popíráním práv dítěte. Viz znovu otevřená Kauza „Terezka".
Celá řada zákonů, schválených mužskými parlamenty, je totiž bezohledná, násilná a popírající lidská práva. /Viz drtivá většina vojenských zákonů a neexistence zákona o náhradním výživném či striktní přihlížení k právům a potřebám dítěte při určování alimentační povinnosti otců/.
Mužům zatím v běžné šedé každodenní praxi patří daleko více práv a méně povinností, a navíc ani zdaleka nedisponují tolikou přirozenou zodpovědností, jako ženy. Viz statistiky kriminality. To vše je jen důkazem toho, že veškeré zneužívání ženské zodpovědnosti a práce, pramení z mužské nezralosti a nevyspělosti.
A pokud není „ruky", která by ženy jakožto fyzicky slabší, ale přesto pro udržení druhu nezastupitelné, před muži a jejich nezodpovědností ochránila, nemůže se po ženách chtít, aby se proti takovým primitivním patriarchálním praktikám nebránily. Vždyť především ženy v nouzi cítí jako obrovskou nezodpovědnost přivést na svět dítě do nevyhovujících podmínek. Mají snad proto popřít své právo na sex, obzvláště jsou-li muži neustále sexuálně v dobrém i ve zlém atakovány?
Třicet osm procent mužů je domácích násilníků, a obrovský podíl zde hrají i donucovací sexuální praktiky a znásilňování partnerek.
Současně se dnes běžně setkáváme i s velkou částí mužů, kteří ve svém sobectví a lačnosti po jiných hodnotách cítí před případným početím dítěte a založení rodiny spíše rozpaky, nicméně nejsou nic ochotni udělat proto, aby praktikovali bezpečný sex a chránili ženu před otěhotněním. Spoléhají obvykle jen na to, že si to žena sama nějak zařídí pilulkami. I to je značně nefér.
Jak tedy mohou muži rozhodovat o tom, jak, kdy a za jakých okolností má žena naložit se svým tělem v době početí?
I proto je téma početí dodnes tak kontroverzní a rozpolcené, a doprovází je celá řada protimluv a genderově zájmových střetů.
Nesmyslné kauzy, zda a za jakých okolností smí žena podstoupit interupci, jak se nyní stalo na Slovensku, jsou proto zcela mimo rámec rozumného, moderního, civilizovaného světa.
Je proto potřeba se smířit s tím, že dokud budou ženy „schránkami" na plod či nositelkami života v tomto smyslu, je ad hoc nezbytné, aby to byly ony samy, kdo bude rozhodovat o tom, kdy nastala kvalita jejich podmínek pro těhotenství a rodičovství. A pokud je ženy subjektivně nebudou považovat za přijatelné nebo se nebudou cítit připraveny stát se matkou - neboť ženy také mají právo na omyl včetně toho, že své mateřství nezvládnou stejně jako mnozí otcové - nemá nikdo právo ženu „znásilňovat" zákonem o zákazu interupcí nebo určování komisí na jejich povolení či znervózňovat společenské klima neustálým otvíráním tohoto tématu v souvislosti se zákazem interupcí.
Je důležité smést téma interupcí již jednou pro vždy z parlamentních stolů.
