Papemanie

V souvislosti s návštěvou papeže Benedikta XVI.  v naší zemi se vyrojilo množství spekulací, hraničících až pape-manií. A opět se zdá, že již tradiční podbízivost některých médií, která se v této servilitě přehánějí, nezná hranic.  

  A tak mě svrbí na jazyku připomenout aspoň jednu věcnou souvislost, táhnoucí se existencí papežské katolické církve, a taky si trochu zaspekulovat, jak bych asi mohla dopadnout, kdybych se narodila o pár století dříve. Jakožto příslušnice kmene, v němž byl samotným geograficko-historickým vývojem přirozeně mýcen duch víry v nadpřirozené a nadpozemské jevy, jsem patrně již po dlouhém řetězci mých předků zdědila ducha vzpurného a odbojného uvěřit, že veškerenstvo a jeho dění může být ovlivňováno pouze jedinou, autokratickou a totalitární vůlí jakéhosi nejvyššího preláta vesmíru.  Logika věci a myšlení mi prostě nedá, abych nepochybovala a dokázala bez vlastního přemítání a bazírování na průkazné důkaznosti freneticky věřit v to, co obdivovatelé papeže a papeženství. Tato moje soukromá víra v rozum a empirii vychází z jedné základní premisy. A to z té, že sama sebe  nejlépe znám a cítím, jak bych se svými pocity a rysy, získané notně i na základě životní zkušeností i obecné znalosti historie, mohla dopadnout, kdybych se narodila jen o nějaký čásek dřív, takže jsem vlastně možná jen o vlásek času unikla jisté kruté a násilné smrti. Patrně bych se totiž se svými osobnostními vlastnostmi ocitla také na oněch dlouhých seznamech obětí církevního holocaustu. Vždyť konkrétně katolická církev, (ale samozřejmě i jiná ještě fundamentálnější náboženství), jíž papež reprezentuje, byla ještě v docela nedávné minulosti, vzhledem tisíciletému vývoji lidstva, iniciátorkou těch nejzvrácenějších ideologií, které spatřily světlo světa (tedy světlo boží).

     Kdybych narodila se svými genetickými danostmi a předpoklady vnímavosti k sociálním nerovnostem a nespravedlnostem třeba kupř. před čtyřmi sty padesáti lety na panství Žerotínů ve Velkých Losinách, zvláště po roce 1562, kdy dal Jan mladší ze Žerotína  na místě bývalé tvrze vybudovat reprezentativní renesanční zámek, jenž pak rozšířil lázněmi a stavbou další budovy papírny a také nového renesančního luteránského kostelu, nejspíš bych patřila mezi ty, kteří následně propadli hlavou v čarodějnických procesech. Vždyť:

• - Náklady na výstavbu těchto „památek" totiž kladly tak velké nároky na poddané panství, což vedlo již v roce 1580 k prvnímu povstání. Poddaní si stěžovali u císaře Rudolfa II., svou při však prohráli. Po smrti Jana mladšího ze Žerotína bylo panství rozděleno na losinské a vamberské, a Losiny zdědil starší syn Jan Jetřich. Spolu s bratrem Přemyslavem pokračovali ve stylu hospodaření svého otce, což vyvolalo v roce 1620 nové selské povstání, potlačené počátkem roku 1621. Za třicetileté války stáli Žerotínové na protihabsburské straně, díky přímluvám příbuzných však nakonec o majetek nepřišli, přestože ke katolictví nepřestoupili. Na druhé straně jejich víra uchránila losinské panství před nájezdy švédských vojsk. Ke katolictví však přestoupil Přemkův syn, Přemek II. ze Žerotína (obě panství byla po smrti Jana Jetřicha roku 1652 opět spojena). Zvyšující se povinnosti vedly ke třetímu povstání poddaných, které bylo ukončeno popravou tří vůdců na nádvoří zámku v roce 1662.

     A protože lidská zloba nezná hranic, hledaly se způsoby, jak potírat odpor k těmto krizím, vznikajícím v důsledku rozmařilosti panstva a špatným hospodařením s možnostmi jejich panství neustálým navyšováním deficitu jejich rozpočtů, musel se najít způsob ideologicky ospravedlnit hamižnost a ziskuchtivost vrchnosti. Vrchnosti, která ovšem obvykle byla vždy velmi loajální s představiteli církví, resp. řečeno hlasem lidu obecného „pekla" vždy s církevními preláty. A tak se v církevní rétorice účelově (ad hoc) vynalezlo nenápadné slovíčko „kacířství", které však ovšem mělo nedozírné následky. Obviňováni z kacířství, a tedy i z čarodějnictví, byli mimo obyčejné lidi i osvícenější a zejména movití jedinci z vyšších vrstev a obecně uznávaní vzdělanci. Vše ovšem s jediným cílem: získat jejich majetky. Jestliže byl obviněný pomocí krutých metod „svaté" inkvizice usvědčen, byl souzen ve vykonstruovaných procesech a následně popraven či upálen zaživa na hranici a jeho majetek byl zkonfiskován ve prospěch církve a tučnou odměnu dostali i inkvizitoři a zástupci (tehdy ještě nevolené) vrchnosti. Před řáděním Svaté inkvizice si nikdo nebyl jist životem. (např. z nejznámějších osobností světového významu stíhaných církevní inkvizicí byl Giordano Bruno, Galileo Galilei a další). Čarodějnické procesy, které probíhaly po celé Evropě, byly součástí „očisty" křesťanské víry a k tomuto účelu byla vytvořena tato oficiální instituce se jménem tak přímo božským, Svatá inkvizice.
Tento výkonný orgán, složený z kněží - inkvizitorů, prokazoval na základě udání, zda obvinění jsou či nejsou kacíři a jaký trest je má stihnout. Většinu obviněných, kterým různými praktikami byla vina dokázána, čekal jediný trest - upálení na hranici.

V metodické církevní příručce pro inkvizitory se známým názvem „Kladivo na čarodějnice", v němž se poskytovaly návody, jak zjistit, usvědčit a odsoudit lidi posedlé ďáblem, byly sepsány nejzvrácenější zvěrské návody, jak zatočit s lidmi opačného světopohledu, než jaký vyznávala církev - v tomto smyslu veskrze fungující jako totalitární režim. Byla to právě církev, zejména pak ta katolická, jejímž nástupnickým představitelem je i dnešní papež Benedikt XVI.,  která vrhla svou dlouhou čarodějnickou érou velmi špatné, ba šílené světlo na dějiny křesťanství.  Období těchto krutých čarodějnických procesů trvalo bezmála dlouhá tři století. Nástupnickým představitelem (podobně jako je nástupnickým představitelem zločinů bolševismu komunistická strana), je i dnešní katolická církev v čele se současným papežem Benediktem XVI, a i proto by se nikdy nemělo zapomenout na to, že i církev, která se zaštiťuje samotným Bohem a Ježíšem Kristem, páchla v minulosti ve jménu víry ty nejkrutější zločiny proti lidskosti podobně, jako je páchaly komunistické, fašistické či další násilnické režimy. Konec konců, šíření násilí a válek ve jménu kříže má v dějinách lidstva houževnatou a mnohasetletou neblahou tradici.

     Dodnes tak stojí na místech církevních zločinů památky obětem inkvizičních procesů. Jeden známější z nich najdeme třeba u nás,( podobně jako památníky totalitních režimů Lidice či Terezín nebo tábor Vojna, památník Milady Horákové), a je jím Kříž posledního loučení, pomník obětem čarodějnických procesů Velké Losiny, který najdeme u lázeňského domu Šárka, na místě, kde upalovali odsouzené.

     A tak mi v duchu tane otázka:

Proč se pro větší názornost zlidštění dnešní cérkve ty dnešní obří, mega, monster uvítací papežské akce nekonají třeba právě v blízkosti těchto památníků zla, páchaného ve jménu boha pod církevními ikonami, místo na nesymbolické a raději „ideolologicky neutrální" půdě brněnského letiště?