O zeleném rozjímání, aneb třídit odpad nestačí

Taky vás tak štvou ty zprávy, které ve vás vzbuzují obavy, nejistotu a strach, co bude, a rozčilují neurčitou zlostí na osud? Určitě nejste sami. Možná by se chtělo povzdechnout: tak teda zavřete všechny dveře a okna, otočte knoflíkem u televize a rádia, vypněte počítače, sedněte do auta či autobusu, odjeďte někam na chalupu nebo do přírody a utečte před tím neurotizujícím šumem. Jenže...

  Jenže hned na první křižovatce uvíznete v dopravní zácpě a trčíte tam mezi klaksony ostatních vzteklých aut, spěchajících odkudsi kamsi, ani okýnko nemůžete otevřít, protože vás okamžitě zadusí výfukové zplodiny naší „civilizace". Když si pustíte klimatizaci, vaše auto rázem víc žere, a vy přitom patříte mezi ty „uvědomělé", kteří se aspoň snaží třídit odpad a uvažovat v nějaké variantě zeleně.

Když pojedete autobusem, budete se muset táhnout s batohem o drahný kus dál, a vaše záda vám za to nebudou vděčná, takže pak budete muset jít zbytečně k doktorovi, aby vám napsal nějaké pilule na bolest. Pokud pojedete vlakem, tak už jste apriori naštvaní, že místo aby byla cesta ekonomičtější a levnější, zaplatíte paradoxně víc jen proto, že si na drahách někdo jede své soukromé kšefty a bere za to manažerské prémie, ačkoli dráhy neustále dostává do červených čísel propadu.

Logika nelogika, na světě se dějou divný věci.

  Podařilo se vám přece jen odjet a uniknout do toho lesa. Ale už u prvního označkovaného pařezu zjistíte, že zítra přijdou na řadu další stromy, protože je nějaký majitel bude chtít pokácet na svůj kšeft, a je mu jedno, že i vám tím přidusí kyslík. Naštvete se. A vůbec, jak je možný, aby les patřil jen někomu a ne všem?! Vždyť je to přece přírodnina, do háje! Je to zdroj kyslíku, plíce lidstva, veškerenstva! Jak si tam někdo může postavit plot a říct: To je jen moje! Jak můžu věřit tomu, že se o novou výsadbu stromů, který stejně narostou až za dalších padesát let, bude ten, kdo je pokácel, starat tak, aby sloužily ve prospěch nejen jemu, ale opravdu všem? Vždyť to jsou, sakra, i moje stromy a lesy! Já jsem se tu narodil a tak mám přirozený právo k nim mít sounáležitost a spoluvlastnický nejen pocit, ale i vztah!

A tak supíte tím lesem dál, až narazíte na skálu. Rozhlédnete se, a najednou...

Vykřiknete: „No já se snad picnu! Oni z toho tady udělali lom! A zase budou pro změnu vyvážet kamení!"

  A tak byste mohli pokračovat s uhlím, vodou na kšeft, elektrárnami, které zatěžují životní prostředí nás všech, astronomickej byznys z toho má jen ČEZ, přitom  cena energie závratně stoupá, a co teprve ty dálnice, které zamořují a devastují náš životní prostor výfukovými plyny, prachem, hlukem a rizikem smrtelných masakrů, když se na nich potkáte jako obyčejný domorodec s kamiónem, který veze něco někomu na jeho soukromej obchod, a ta nekonečná šňůra nesmyslnýho pohybu a zbytečnýho přemísťování něčeho sem a tam na pásech kolejí, silnic, řek a moří vám nakonec musí připadat jako směšná, naivní a kontraproduktivní.

  A začnete si říkat: Kdyby lidi seděli doma, pěstovali si na svých políčkách to, co přirozeně produkuje jejich zem a zdejší příroda, kdyby neměli tu ubohou potřebu jíst jahody v zimě a jezdit si zalyžovat v létě, kdyby uměli mít kontrolu sami nad svým chováním, chtíčem a lačností, pak by se naše hrušky, obilí, pacholíky, vepřový, hovězí, drůbeží nemuselo vyvážet stovky kilometrů za hranice, jen proto, aby se sem zase mohly dovážet hrušky, hovězí, cukr, zbraně někoho jiného, kdo bydlí za oceánem, to bychom si oddechli! Už proto, že by bylo všechno dvakrát tak levnější než je! Tím pádem bychom nemuseli ani tolik pracovat, jako pracujeme, ale o polovinu méně, a zbylo by nám víc času na děti, na pěstování zálib a vztahů.

A tomu se říká kultura.

  Místo toho jsme čím dál barbarštější a vygumovanější, takže na každou jednu čokoládovou lentilku vyrobíme zbytečnej tlustej, jedovatejma barvama potištěnej obal, abychom pak mohli ten obal ještě složitějšími technologiemi recyklovat, takže nakonec dojdeme k závěru:

sláva obyčejnýmu hnědýmu papírovýmu pytlíku a bandasce na mlíko!

  Tuto cestu jsme však museli hledat přes složité blouznění a bloudění ve slepých uličkách, abychom došli k poznání, ta hlavní cesta nevede přes  marketingové triky, které nám gumují do hlavy díru, když tvrdí, že obal prodává, a došlo by nám, konečně, že to je opravdu jen prázdnej blábol, vypadající vědecky, protože ve skutečnosti nám jde vždycky jen o ten kus salámu, co je uvnitř, a ne o ten barevnej obal, kterej sníst stejně nemůžeme, ale naopak nás dostává do nerudovské bezradnosti, kam s ním...

K čemu to pak? nezbývá se zeptat.

  A jestliže se toto třeštění děje jen samoúčelně proto, aby se vytvářela umělá zaměstnanost a lidi neměli tok času přemýšlet, protože by pak mohli, nedej bože, dojít k tomu, že vlastně nejsou otroky, aby ve svém i tak krátkém životě jen dřeli proto, aby se nakonec ta jejich dřina scvrkla v kouli nezničitelnýho jedovatýho barevnýho odpadu, pak je přijatelnější představa, že lze klidně v poklidu pást třeba ovce nebo chovat králíky, pěstovat na malým políčku brambory, rajčata a jetel, jabka si nekupovat v hypermarketu z dovozu z dva tisíce vzdálenýho Kypru, ale vypěstovat si je doma na zahradě - a co by nám chybělo...?

  Nejhorší na tom však je, že to naše pošetilé civilizační bláznovství je často popisováno složitými myšlenkovými konstrukcemi a tlustými sociologickými elaboráty a průzkumy, ale podstata je stejná: čím jednodušeji budeme produkovat na jednoduchých strojích a technologiích, tím méně toho zkonzumujeme, budeme zdravější, nebudeme muset nadužívat zdravotní péče, budeme mít víc času na vzájemné dorozumívání, čímž omezíme rizika komunikačního šumu, potažmo nebezpečí válek. Jednoduché jak facka.

  A kdo říká, že uspořádat svět je věda, tak pěkně kecá, protože uspořádat svět je tak jednoduché, jako uspořádat si svůj vlastní život. A jestli nějaký vědec či ekonomický šaman neví, jak se má chovat, aby přežil, pak nechť vrátí školné, protože se nic nenaučil. Neboli, jak to říká zjednodušeně Robert Fulghum, všechno, co máme vědět o životě, jsme se naučili už v mateřské školce.

A nyní jen spějeme k tomu, abychom dokázali slézt zpátky z výšin svých omráčivě naivních vysokých škol zpátky na reálnou zem.

            Máte snad nějaký problém s tím, že to degraduje vaši vzdělanost a vědění?

Pak vězte, že zaplatíte-li Harvard nebo jinou drahou univerzitu, nedojdete stejně k jinému závěru než k tomu, že budete bezradně bloumat lesem dálnic, kolejí a jiných šikan a hledat nejbližší volný les, abyste se mohli normálně od plic nadechnout. Jen za to víc zaplatíte...

            Volný svěží dech Vám všem přeje Vaše Edna Fauna Ulmannová