O světlonoších, zbabělcích a zrádcích

Hladovka protiradarových aktivistů Jana Tamáše a Jana Bednáře doplňuje symboliku mučedníků Janů, kteří byli v dějinách našeho národa odhodláni položit život za ideály, spravedlivé přesvědčení a poctivou hru v době, kdy ještě nezuřila válka, ale oni již tušili, že se k ní schyluje a chtěli jí zabránit.

   Nemůžeme nevzpomenout Mistra Jana Husa. Jeho poselství a nabádání k poctivému vztahu těch, kdo vládnou, jež vstoupilo do dějin a povědomí národa známou větou „Víno pijí, vodu káží", nebude patrně nikdy zapomenuto právě díky potřebě a touze po reformování vztahu stávající moci a lidu.

Dalšími Jany z řady morálních autorit, jež si země navěky bude pamatovat a obdivně uznávat jejich hrdinství postavit se proti přesile, byl Jan Palach a Jan Zajíc. Sami se jako jediní za všechny stali na otevřený protest proti zvůli moci zápalnou obětí, aby jako pochodeň naděje svítili na cestu lidem v dobách, kdy velmocenský obr porobil a ponížil naši vlast.

Čas historicky nepatrně pokročil, a na prahu sebeobětování za myšlenku nenásilí, spravedlnosti a pravdy stojí hrdě další dvě oběti hrubiánství a bezcitnosti mocných.

Nynější akt dobrovolného vyhladovění dvou mladých mužů, Jana Tamáše a Jana Bednáře, kteří se tímto gestem postavili proti bestialitě státní moci, rozhodnuté zavléci zemi třeba do ohrožení jen proto, že si pár primitivních politiků potřebovalo ulít své osobní prebendy za tupou kolaboraci s ještě mocnějším dravcem a velmocenským obrem, je analogií Palachovy smrti. Tehdy to byl protest proti ruskému agresoru studené války, dnes je to protest proti americkému agresoru studené války.  A v této zemi není živáčka, který by pochyboval a nemyslel si, že podepsání dohody tehdy i dnes o umístění militaristického radaru u nás, se děje jen proto, aby nenažraní čuníci v naší kolaboratnské vládě nepřišli o svá tučná korýtka - a to opět proti vůli zdrcující většiny národa.

            Názory se sice různí, zda oběť a ohrožení života těchto morálních autorit potřebná či zbytečná. V žádném případě však není marná, i když děsivě skličující.

Zbytečná je možná v situaci, kdy většina českých médií, poplatných vládním aparátčíkům s totalitními bolševickými manýrami, provádí autocenzuru nebo dokonce otevřenou cenzuru ze strachu, aby si proti sobě nepoštvala premiéra a jeho skvadru, o oběti Jana Tamáše a Jana Bednáře zbaběle mlčí, než by riskovala, že publicitou jejich protestní hladovky proti vládě strhnou vlnu nevole té mlčící většiny, která si radar s cizími vojsky na našem území také nepřeje. Média tak - což není sice nic překvapivého, ale o to víc zdrcující - stojí na straně mocné ozbrojené menšiny proti bezmocné bezbranné většině, a hrají svou obvyklou pštrosí hru, raději nevidíc a nekomentujíc, že právě teď, v těchto hodinách možná za práva občanů a ideály humanismu umírají dva docela mladí chlapci.

            Bestialita a cynismus, s jakým vláda - a konec konců i celý parlament - přihlíží na ten akt sebezničení dvou mladých životů za názory a  ideály drtivé většiny lidí, je nezměrná, a bohdá bude vytesána černým písmem jako skvrna v kronice země až v příštích časech. A je  jen potvrzením starého faktu, že pokud se loď potápí, tak krysy - tentokrát v podobě kapitána a jeho prvních důstojníků - opouštějí palubu, a statečné s celou posádkou klidně nechají potopit v průšvihu, do něhož je svými špatnými a podlými rozhodnutími zavlekli. Nic nového sice pod sluncem, ale o to víc potvrzující tvrzení, že moc je zlořečená a vrchnost obvykle vždy žije zbaběle a na úkor lidu.

Jestliže sem, do země české, tato vláda nechá nainstalovat cizí radar, nelze to brát jinak, než analogii s nechvalně známým „zvacím dopisem" katastrofální osudové osmičky roku 1968, jímž začala další vleklá epocha nedobrovolné okupace naší země.

Na ohrožení těch dvou čistých mladých duší budiž v tomto smyslu útěšné to, že jména jako Topolánek, Vondra, Čunek, ale i Bursík a další budou jednou zatracena a zapsána mezi početný seznam jmen vlastizrádců, jež vlastní vlast navždy zatratila a proklela.

      Hrdinové vzpoury, mlčení médií o nich, a naproti tomu neúměrná publicita banální akce grantově „hladovějících" umělců či směšných technoparty, které vzdor umrněnosti problému okupují titulní stránky celé týdny a měsíce, to všechno jsou úkazy, že ideály versus konzum a byznys se budou vždy dostávat do protipólu zájmů opravdových s těmi plytkými, ničemnými a marnivými, a jsou součástí jedné neviditelné války poplatnosti proti nepopulárnímu míru a pokoji.