O páně prezidentových kravatách, aneb...

Pro všechny, kdo jsou přesyceni prezidentskou stravou.   Být prezidentem skýtá celou řadu výhod. A předpokládá celou řadu schopností. Být prezidentem v některé době - obzvláště té osudové, protektorátní - není vůbec lehké. Jen vzpomeňme na Háchu či Husáka...   Pak je ale větší část období, kdy je prezidentský úřad v podstatě příjemným a pohodovým zaměstnáním, které zakládá superjistotu do penze a další - pro normálního člověka nepředstavitelnou - dlouhatááánskou řadu výhod.

  Říká se, že lidi jsou závistiví a nepřející. Pak se k nim tedy hlásím minimálně v tom případě, že je prezidentský „nadčlověk" opravdu na toho nadčlověka povýšen třeba v takových životně důležitých věcech, jako jsou možnosti využívání lékařské péče, nemocenské - kterou si pochopitelně neplatí v tom smyslu, že pokud zamarodí, má plnou taxu a jde mu fungl celý plat. O recepcích a rautech, a vůbec jídlu zadarmo, ani nemluvě. Už snad někdo viděl prezidenta či paní prezidentovou, aby si šel se síťovkou koupit vlastní večeři za své? Nebo platil ve státních vilách činži? A přitom položky za jídlo a bydlení tvoří v rodinném rozpočtu nikoli nepodstatnou část.  Zkrátka, být někde pracovně hostem na oběd, na večeři a na bydlení je vcelku pohodový šolich.  Pravda, dekorativnost prezidentské persóny pro blaho státu je někdy opravdu pro zem výhodná. Ale v mnoha případech také není...

Zlé jazyky na adresu současného prezidenta tvrdí (a to mám fakt z první ruky od ženy jednoho z mužů týmu ochranky), že už je tak zhýčkaný vším tím obdarováváním na státní a cizí podnikatelské útraty, že s sebou už nenosí ani žádné peníze, když někam jede.

Jednou se na jisté cestě po vlastech českých přihodila taková úsměvná historka:     pan prezident - znám svou úlítlostí na kravaty - se při návštěvě jednoho krajského města zastavil na náměstí v krámku s kravatami. Vešel dovnitř (samozřejmě i se svou suitou) a začal listovat ve stojanu s těmi nejdražšími vázankami. U jedné se zastavil a významně, obzvláště pochvalně si nad ní mručel, jak je elegantní...¨ Nic. Ticho.

Tak své zamručení zopakoval. A zase nic. Ticho.

Prodavačka se jen tak potutelně usmívala. Po pár vteřinách - když ho nechala vycukat - řekla:            „Tak si ji u nás kupte, pane prezidente."

Pan prezident - starý známý strýček Skrblík (ostatně ke správci státní kasy to konec konců patří jaksi samo sebou) - se začal šacovat, pak vyndal ruku z náprsní kapsy a s úsměvem, za který by mu někdo dal korunu, povídá: „Hmm, to je ale vážně škoda... Ta kravata se mi tak, ale opravdu táák líbí... mhmmm... Bohužel, já s sebou nemám náprsní tašku, obvykle ji s sebou nosím, ale zastavil jsem se jen tak náhodou...Tak jak bychom to udělali...?"

Významná pauza. Nic.

Prodavačka se zase jen dál usmívala, ale na to laso, aby panu prezidentovi řekla, že si její firma bude považovat za čest mu tu kravatu věnovat, (jak je pan prezident běžně zvyklý na svých cestách), prostě nechytila, a po další chvíli, ve které ho zase nechávala vycukat, neméně významně shovívavým tónem odvětila:   „Tak víte co, pane prezidente, tak si ji koupíte, až se budete vracet. Zastavíte se tu na zpáteční cestě, a já vám tu kravatu nechám stranou, aby vám ji třeba kolegyně neprodala. Naše firma si toho bude velmi považovat..."

Pan prezident se s chladnou zdvořilostí odporoučel - žel, na zpáteční cestě se už nezastavil...

A paní prodavačka? Patrně nebyla jeho voličkou....