O oslích můstcích Hutky a Nohavici

Aneb o umrněnosti témat

Každý člověk hledá občas nějaký „oslí můstek", přes nějž se dostává k podstatě problémům, jež vidí a vnímá kolem sebe jako podstatné, a které se mu skládají do té jeho světopohledové mozaiky. Ovšem z mnoha důvodu, že si uvědomuje, že se věci nedají vždy rovnou napálit mezi oči řečí prostou a jednoduchou, a tak chvíli strategicky kličkuje, a poté stejně tu pecku mezi oči dá. Nejvíc ovšem provokuje ticho po pěšině. Každý v té tisícibarvité mozaice světa pak vidí a rozlišuje jiný obraz, který ho zaujme.

Jeden obraz je však univerzální; a to ten, že pokrytectví, závist a rvačky samců jsou nekonečné.

Kdybych jako bloger/blogerka napsala rozsáhlý „konzistentní" resp. monotématický příspěvek o tom, jak Sparta hrála s Ajaxem, a třicetkrát se otočila na tom, zda byl lepší v našich reprezentačních barvách jinak vlastenecky odrodilý Koller, Rosický, Ujfaluši....a nějakých dalších 34 těl, (vlastně celá reprezentace i s bafuňáři), nepochybně bych dosáhla velmi vysoké, ne-li rekordní karmy (alespoň od mužů ☺).

Kdybych naservírovala - nejlépe i elektronickým perem - rozbor, (a nemuselo by to být ani pod pseudonymem nějakého Pepy), jak to probíhalo na hřišti „nároďáku"

a kterak si hoši vedli nebo povedou na nějakém blízkém nebo vzdáleném mistrovství či lize - (ach, ty neustále dokola omílané jalové plky, kdože kdy, kde hodil jakou rafinovanou kličku, nebo se hrdinsky zachoval ve standardce a podržel tým, mužstvo/!/, jsou stále tak stejné /!/) - tak by celá mužská garda učurávala blahem. (Omlouvám se za tento výraz na hraně vulgarity, ale jiný mne, bohužel, v tom vzteku nad zbytečnostmi, marnotratnostmi a ničemnostmi nenapadá).

Kdybych napsala monotématicky o tom, jak se zvýšil prodej piva v rámci Gambrinus, Staropramen, Budvar a další Extraligy, a zalaškovala tímto lehkým tématem na chlapácké pijatyky a polechtala pány pod bradou ve stylu „Chlapi sobě", jistě by mne - jak jsem zletilá a zkušená - miloval leckterý chlapík, a to i s tím, že mojí „prdelce" již není šestnáct a sem tam nějaký špíček kosmeticky nelícuje s předepsanými parametry modellingových návrhářů. (Láska má někdy fakt podivné atributy).

Kdybych se pobabrala v tématu, jak pivíčko a fotbálek prospívají duševní pohodě mužstva, potažmo celé společnosti, neb možná právě kvůli tomu nebylo za posledních padesát let na evropském kontinentu podstatných válek, neb fotbal do jisté míry vybouří mužský fanatismus po boji a krvi, patrně by to dlouhá řada mužů pochopila jako kompliment, a našli by se i tací, kteří by mě i při mých začínajících, leč rafinovaně utajených, vějířcích kolem očí obdivovali. (Jsem totiž chemická blondýna s autenticky plnými ňadry a když nemluvím do politiky, tak mě mají i rádi).

Kdybych se ráčila pustit s vervou sobě vlastní do komentáře nad blahodárným vlivem sportu, fotbalu zvlášť, na sexuální potenci mužů, resp. erekci a libido vůbec,

zcela nepochybně bych si udělala hodný červený puntík u všech chlapíků, a kladný zářez na své pomyslné pažbě autorské. (Pivo bych s tím nespojovala, protože to erekci spíše tlumí; ale mohla bych to vykompenzovat vínem, to je na sexuální apetit lepší).

Kdybych zalaškovala třeba i o pánské módě, jmenovitě o vhodnosti či nevhodnosti pánských slipů, boxerek versus širokých vzdušných trenýrek v souvislosti s pohyblivostí a životaschopností spermií, určitě bych si na tom ve světě vzrůstajícího trendu metrosexuálů a klesající plodnosti mužů mohla vybudovat docela vlivný, početný a bohatý fanklub. Jenže, pro pánské společenské časopisy už mě dávno psát nebaví. Pro nezasvěcené: metrosexuál je muž, který se rád a fintířsky strojí, parfémuje, prohlíží v zrcadle, a vůbec dbá na své vnější vzezření, a nikoli ten, co jezdí metrem a obnažuje se tam).

Kdybych pohovořila o tom, zda Jarek Nohavica padl do noty fanouškům fotbalu a rozjásal svým zpěvem  ve stylu ´opilci celého světa spojte se!´ stadión až k mexickým vlnám, jistě bych sklidila značné pochlebování v řadách těch, kteří rádi slyší jen to, co slyšet chtějí.

I kdybych o tématu Nohavica versus Hutka napsala „konzistentně" z úhlu, že se kluci porafali ze závisti, že jeden kvůli druhému přišli o kšeft, protože jeden odsál za nepřítomnosti druhému platící příznivce, a ten druhý mu to tudíž nemůže odpustit, schovávajíc se za morálku, vyzobali byste si, pánové, z toho tu část, která hodnotí kladně něco, na čem by se ´chlapi sobě´ shodli, ( tedy vše, neboť téma kšeft tím pojícím tématem mužů jistě je), a díky tomu byste mě možná vzali dokonce lépe než Parkanovou, a třeba mne jmenovali i svou hlavní generálkou, se kterou byste byli ochotni (podobně jako s bájnou Johankou z Arku) vytáhnout do boje s jakýmkoliv „nepřítelem". Hlavně že by nepřítel byl - nepodstatno jaký a kde, pokud by se mohlo ventilovat, (tudíž relaxovat) z té mučivé síly, kterou jsou „býčci" obdařeni, neb nevybitá síla v údech bolí.

A tak mě někdy napadá, jestli bych neměla o mužstvu rovnou psát jako o golemovi;

a o tom, jak využít jeho sílu (podobně jako v tom budovatelském  filmu „Pekařův císař") k něčemu opravdu ušlechtilému, třeba k onomu pečení chleba pro všechny, protože i to byste, pánové, možná vzali s vroucím pozitivním ohlasem, protože by to bylo o vás, (anžto golem je rodu mužského), o tom čemsi silném a mocném.

Ale v okamžiku, když se vyznám ze svého obdivu k prostým veršíkům jen jednoho z vás (tím míním Nohavicu ve svém předochzím příspěvku „Hutka, Nohavica a totalita"), v ten moment je to z mé strany skoro ideologická diverze vůči postottalitním silám, (a to bez rozdílu zda vlevo či vpravo), anebo nesourodé, slepičí, pubescentní, kvokání o všem a o ničem.

Estébáctví však není ani zdaleka tak jednoduché, jak se může zdát.

Ale to se v hlavinkách řady z vás, (neříkám že všech, někteří mě i chválí), nikdy nepospojí v širokém kontextu, neb, pánové, račte odpustit, vidíte jak rozzuření, smysluzbavení býci či valaši s klapkami na očích jen úzce před sebe či za sebe, ale nikam dál či šíř, mimo váš rozměr chápání a vidění. Ve vaší úzké optice totiž chápání historických souvztažnosti s těmi dnešními u vás vůbec předpokládat nelze. A pokud, tak zase jen v linii vpřed a vzad. Vy potřebujete věci tak zvaně „konzistentní", protože o souvislosti všeho se vším či širokých příčinných souvislostech (kauzalitách) nemáte obvykle ani šajn. Neb chápete jen „fotbalovou logikou". (Teď se omlouvám všem rozumným a inteligentním z vás, kteří chápete, co chci říci, a nemáte zapotřebí se patlat v nepodstatných věcech a víte, že určité paušalizování neznamená totéž jako házení do jednoho pytle).   Dlužno však dodat, že i ono estébáctví je z valné části mužským tématem - i když připouštím, že i mezi ženami by se sem tam nějaká lavírující komunisticko-antikomunistická duše se zbaběloučkými praktikami našla.

Co je to fotbalová logika:

To je smyslové a mimosmyslové (mužsko-emoční) vnímání, které táhne úzkým pruhem ohraničeným šířkou fotbalového trávníku od jedné branky k druhé. Přičemž za branku a trávník si můžete dosadit jakýkoliv jiný libovolný objekt mužsko-zájmu.

Tedy zájmu já-já. Jakékoliv překročení z tohoto vymezeného teritoria je považováno za „out". Out s vykřičníkem, tedy out, který kazí hru. Neb míč se musí pořád hýbat, jinak nejste s to udržet soustředěnou pozornost, která je, podobně jako u dětí, vázána na neustále nové podněty, a jako roztěkaní si tudíž nepřipadáte tak jistí a tedy bezpeční. Běda však, pokud by na to vaše hřiště a vašeho byznysu chtěla vstoupit i nějaká žena!

Možná jste již něco zaslechli, že se, (samozřejmě v přeneseném smyslu), mluví o tom, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše.

Tak já jsem z Venuše. A aby bylo jasné, vy všichni, (tedy až na ony nepočetné výjimky), ta obrovská armáda vás, mi připadá jako z Marsu. Protáhli jste svět dvěma světovými válkami, předtím napoleonskými, třicetiletou, stoletou, punskými, válkami růží, trojskou... a tisíci - ba možná milióny - dalšími (ty prehistorické nepočítám), a dneska máte fotbal a další hry jako simulátor či trenažér, kde se připravujete na další válku, tu třetí světovou a hvězdné války. A to mi, jako ženě, matce, ochranitelce a pečovatelce života, (nebo pro názornost chcete-li jako bachyni, bránící mláďata), nahání strach. Máme, (my ženy), z vás totiž globální depku, kam až můžete ve svých hrách zajít!

Co dodat, snad jen, že vás nepovažuji na takové (resp. na stejné) komunikační úrovni, abych předpokládala, že se se mnou budete ztotožňovat. Nemůžete ani. Jednak jste z Marsu, a jednak je to jako míchat jabka a hrušky dohromady a chtít po nich, aby chutnala jako hruškojabko. To prostě nejde. Kočkopsa zatím nikdo ještě geneticky nezkřížil, ale možná se to blíží... Prostě, vnímám vás asi tak, jak se praví ve známých titulech „proč muži nepláčou a ženy neumí číst v mapách".

Ano, jako žena neumím číst ve vašich cestovních mapách vesmírem a nechápu vaše rozměry chápání. A tak si tvořím vlastní. Nic složitějšího v tom netřeba hledat.

Že to někteří z vás berou jako rozpoutání dívčí války, je váš problém, nikoli náš. Neboť my svým „bojem" za rovnoprávnost „usilujeme" o to, aby se nebojovalo.

A aby se z těch ikon světa sejmul ten odporný pach krve, kterou mezi sebou i veškerenstvem zbytečně a nesmyslně proléváte.

Boj Hutky proti Nohavicovi nevyjímaje...

Kafrat totiž o míru, a přitom neustále bojovat (ať už jako rokeři, folkaři či politici),

mi připadá jako paranoia hodná svěrací kazajky.

Vaše ZU

P.S. technická poznámka na upřesnění: nejsem, jak se leckterý z vás, pánové,  domnívá z mých kritických přípěvků, zakyslá, neprovdaná, stará panna, ani opuštěná neukojená, jedubaba či lesba, nýbrž žiji normálním standardním manželským životem, a místopřísežně prohlašuji, že můj manžel není feminista ani podpantoflák.

Ale je natolik sebevědomý a hrdý, že nemá potřebu se povyšovat a vytahovat na holky. Což všichni ti zamindrákovaní mužíci-válečníci s poruchou sebevědomí dělají.