Mozky na útěku a žebrající bílý plášť

Dnes jsem v autobusu jsem nechtě vyslechla postesk jedné paní: „Včera jsem byla v nemocnici , a nikdo tam nemluvil česky." /Pro upřesnění místa v jisté pražské, jejíž název neuvedu, neboť jde o informaci z doslechu/. Co může takové rozhořčené vyprávění znamenat? Mnoho věcí.

  Například to, že z Čech utíkají mozky do ciziny, a sem přicházejí lékaři z ekonomicky slabších zemí, aby si zlepšili své osobní finanční portfolio.

   Samozřejmě nemůžeme po lékařích nekonečně chtít, aby jejich povolání bylo posláním, za které si nezaslouží spravedlivou odměnu, jak zde bylo neblahé paměti komunistickým folklórem. Na druhou stranu žádná profese by neměla být pro kohokoliv - fotbalisty, hokejisty či golfisty nevyjímaje - zlatým dolem, obzvláště je-li její společenská potřebnost ve srovnání jinými profesemi diskutabilní, jak je tomu u celé řady sportů.

   O tom, že bez kvalitních lékařů (narozdíl od golfistů) se neobejde žádná země na světě, jistě také nelze pochybovat. O čem však pochybovat lze, je realita, kdy se lidem nedostává vzhledem k silně migrujícím a druhdy i nepříliš prověřeným pracovním silám, kvalitní zdravotní péče. V případě té paní z autobusu tomu tak bylo, soudě podle toho, nač si stěžovala. Údajně velmi málo rozuměla, co jí špatně česky mluvící zdravotnický personál říká, ale hlavně měla obavu, že nerozumí ani on jí, takže vzniklo nedorozumění mimo jiné i v tom, že ji poslali na vyšetření, které vlastně ani nepotřebovala, jak se později ukázalo. V tomto okamžiku ono zbytečné vyšetření navíc pak platí  nejen ona pacientka, ale i celý konkrétní národní solidární zdravotní systém.

     Rozhodně jsem poslední, koho by bylo možné podezírat z xenofóbie, a naopak celý svůj život podporuji kosmopolitní pojetí světa. Nicméně i pro mne nastává velice rozporuplný moment, pokud se tříští zájmy tržního systému, kde každý obvykle musí kopat jen sám za sebe, s tím solidárním, kde všichni přispívají jednak všem - a jednak jen někomu - na to ze zákona. Navíc aniž by mohli očekávat, že posléze onen zákonně obdarovaný, v tomto případě lékař, adekvátně něco pro svou národní společnost za tuto solidaritu odvede, a raději dřív vezme dráhu ven, do ciziny. Tento příměr totiž platí např. u vysokoškolského vzdělání - lékařů nevyjímaje.

     Dnes je doba taková, že velká část lékařů - obvykle těch podnikavějších - mizí krátce po ukončení studia na české solidárně placené vysoké škole kdesi v zahraničí. A onu obrovskou sumu, která jejich studium stála a pohybuje se v řádech miliónů na jednoho studenta, si odnese s sebou, pokud to společnosti nevrátí v dohledné době v podobě následné kvalitní práce pro tuto konkrétní společnost. Situace pak dále vyvíjí následovně: 

Je nedostatek zubařů, pediatrů, praktických lékařů...a tak bych mohla pokračovat napříč všemi zdravotnickými obory. Pacienti pak kvalitní péči shánějí způsobem známým již z jejich první knížky, z pohádky o slepičce a kohoutkovi, který se dusil.

„Bolí vás zub? Musíte k jinému dentistovi, protože já už mám plno...", doslechnete nezřídka u dveří ordinace. A nestačí ani, když „potřebného" lékaře budete uplácet třicetikorunou, kterou vám zákonně naložili na hřbet duo Julínek a Cikert. Prostě vás nevezme.

Se stejnou situací se setkáte i u běžného „obvoďáka". Také ho neuplatíte už jenom třiceti korunami ze zákona. Vás by pak musel léčit. Výhodnější je pro něho, když má ve staré oprýskané kartotéce místo vaší karty „mrtvé duše", které třeba ani k lékaři nechodí, ale za jejichž kartu v evidenci dostává lékař příspěveček - z vašeho solidárního povinného zdravotního pojištění.

     No zkrátka, lékaři nestudovali nadarmo. Naučili se přinejmenším několik dobrých byznysmenských vychtávek: pokud ve svých zemích studují zadarmo, resp. z peněz ostatních spoluobčanů - kteří často sami paradoxně pro nedostatek míst na lékařských fakultách nemohli vystudovat - a půjdou pracovat do nemocnice a ještě si po šichtě dělají na „svém" ve své soukromé ordinaci , jak je běžná zaběhnutá praxe, zcela jistě se tím zařadí mezi nedoceněné chudáky, kteří mají navíc právo chodit stávkovat a demonstrovat za své nízké příjmy a nehorázný nepořádek, který v resortu je. Otázka, kdo tento nehorázný nepořádek ve zdravotnictví vytváří, je asi zbytečná. Svedou to na pacienta, který nadužívá léky, jež mu předepisují sami tito lékaři.

   A co člověk-pacient-občan? Na něm přece nezáleží. Ten ať hezky klopí. Z povinného pojištění srážkou ze mzdy, kešem v ordinaci, v lékárně za recept, za pohotovost...

A že se pacient naštve, setká-li se v nemocnici s nepříliš kvalitní péčí nebo dokonce zmatením jazyků, kdy ani nelze jeho určit jeho diagnózu? Lékaři tu přece nejsou proto, aby léčili a svou práci brali jako dobře placenou službu, nýbrž aby vydělávali a vytvářeli zisk, narozdíl od jiných podnikatelů s pomocí zákonů, které jim nadržují. Vždyť kdyby požádal kterýkoliv jiný podnikatel o třicetikorunový příspěvek jen za to, že lékař otevřel dveře jeho provozovny, tak by se to bralo jako zlodějna. Nastaví-li klobouk (či krabičku nebo dózu) lékař, už do něj cinkají naše povinné mince. Tak nevím, proč se my, ostatní, tak stydíme vzít taky nějakou plechovku a stoupnout si třeba na nádraží nebo do metra a žebrat. Vyšlo by to přece nastejno - jen s tím kosmetickým rozdílem, že žebrota lékařská je zákonem posvěcená.