Krizová komunikace - základ úspěchu

Volební klání v demokratickém tržně liberálním systému je zcela řízená marketingová záležitost. Jinými slovy ten, kdo umí připravit atraktivnější a agresivnější reklamní kampaň své partaji, vyhrává. V případě, kdy se sejdou na všech, či alespoň dvou, hlavních (čti nejbohatších) stranách konkurenčních barikád kampaně obdobně dobré či špatné, vyhrává ten, kdo má kvalitněji připravenou tzv. krizovou komunikaci. Co je krizová komunikace a oč v ní jde? Nedílnou součástí profesionální práce reklamních (komunikačních) agentur je nabídnout klientovi takovou krizovou komunikační strategii, jakou předpokládá u konkurence. Přímo čítankově neprofesionální a nekvalitní krizovou komunikační strategii předvedla agentura, která připravovala volební kampaň v parlamentních volbách v roce 2006 pro ČSSD, a tím jí prokázala "medvědí službu".

Každý odborník, který kdy pracoval v reklamní agentuře ví, že základem v každé vysoké politické hře je pragmatická skutečnost, že každý na někoho něco ví, a dokáže s takovými informacemi pracovat. 

To obvykle rozhoduje nakonec ve finále i celé volby.

A čím se finální boj přiostřuje, tím víc musí přitvrdit i konkurence - vždyť se hraje o obrovské peníze!

Ona důkladnost a profesionalita proto spočívá v tom, že krizová komunikace musí vždy - podtrženo vždy a za všech okolností - předpokládat, že soupeř může přijít s nějakým „podrazem", neboť ta nejvyšší politika se dnes již dávno čestně nehraje. Zdatná a profesionální agentura musí tedy předpokládat, že konkurence bude tahat z rukávu i taková „falešná esa", jako jsou např. vymyšlená fiktivní obvinění, rodinné skandály, nelichotivé fotografie, zkonstruované kompromitující kauzy a podobně.

Nepsaným rituálem krizové komunikace obou znepřátelených stran pak je „džentlmenská" (tichá) dohoda, že vytáhne-li jedna strana na soupeřovu takové těžké falešné eso, má se zato, že totéž udělá i napadená protistrana, a vytáhne také „něco" stejně závažného na útočníka. A není pochyb, že by se ve vysoké politice nenašlo na obou stranách...

Pak následuje bleskové kolo jednání, když už jde o opravdu těžký kalibr, který by mohl veřejnost na obou stranách pobouřit, směřující ke klidu zbraní. Vždyť nakonec by se mohlo stát, že příliš brutální kampaň otráví voliče na obou stranách, (jde přece o peníze, vždyť jeden voličský hlas = stokoruna do kapsy partaje), a nakonec by hrozila chudá sklizeň hlasů, což je pro obě strany nevýhodné. A dochází tedy k pomyslné výměně rukojmích. To znamená, že se politické strany nakonec dohodnou, že jestliže jedna strana uveřejnila a načasovala přesně na poslední dny před koncem kampaně, kdy již není čas na odražení útoku vysvětlovací antikampaní, např. cosi, jako byla „Kubiceho zpráva" s falešnými esy, musí mít protější strana podobné „cosi" stejného kalibru i na svého protivníka.

Poté to jde již rychle. Jakmile se pomyslná „tajná plukovnická zpráva" pustí do médií, musí nutně následovat stejně zákeřný sebeobranný chvat i na druhé straně, a nakonec prvnímu unférovému útočníkovi nezbude nic jiného, než věc zahrát do autu s tím, že jde zatím jen o neověřené spekulace, a sama strana, jež s falešnou kartou přišla, věc nakonec přikryje.  Neboť pokud je protivník prostřednictvím své komunikační agentury dobře připraven (a nejen sabotážně potopen, jak se stalo minule osudné Jiřímu Paroubkovi), má tato agentura v záloze rovněž podobného mediálního sólokapra, a tím přinutí útočníka k ústupu ze své odpudivé podpásové bojové strategie.

            V minulých volbách agentura pracující pro ČSSD evidentně zaspala v „kreativitě sběru" kompromitujících tajných materiálů na nejsilnější konkurenci v ODS. (Otázkou k zamyšlení je, zda agentura nebyla podplacená konkurencí a nekopla toho "vlastňáka" záměrně). Právě to se ve volbách sociálním demokratům vymstilo a s odřenýma ušima přišli o oněch doslova několik málo hlasů, které nakonec převážily ručičku přízně voličů směrem k ODS.  A že šlo doslova o váhy lékárnické je jisté, a nebýt „mouřenína" Kubiceho, Topolánek by se svou vulgární ranařskou politikou neměl žádnou šanci na úspěch.

Sečteno a podtrženo, podraz, hrubá chyba a nepřipravenost agentury sociálních demokratů - to je celý úspěch onoho Pyrhova volebního vítězství Mirka Topolánka. Nebýt totiž hrubé chyby v krizové komunikační strategii sociálních demokratů, nestačily by dnes vládní straně k těm teroristickým útokům na kapsu voličů i nevoličů ani ony dva pověstné zlo činné přeběhlické hlasy dua Melčák-Pohanka, a od ledna by občané nemuseli zacvakat (kromě povinného zdravotního pojištění) u doktora navíc nelegitimní vydřidušský poplatek, nerozprodávaly by se nemocnice na hotelové apartmány a nevytunelovala by se solidární sociální pokladna pod rouškou tzv. reforem.

            Inu, štěstí odedávna přeje připraveným, resp. lépe připraveným. A to - bohužel pro řadové nízkopříjmové občany - v minulé volební sezóně sociální demokraté nebyli.

Z této volební bajky plyne poučení:

Jestliže vynakládáš peníze na svou reklamní kampaň prostřednictvím profesionálů, kvalifikovaně si ověř, že budou skutečně používat adekvátně profesionální nástroje vůči konkurenci. Jinak jsou všechny vynaložené peníze naprosto k ničemu.

A co hlavně, v tomto konkrétním případě, zanedbaná kampaň poškodí zájmy nejširších prostých vrstev obyvatel. Neboť jak k tomu přijde chudá babička z hor či nízkopříjmová mladá rodina s malými dětmi, že ji elitářská pravice oškube i o tu poslední korunu z její i tak chatrné penze nebo mateřské?