Jako dárce orgánů jste nedobrovolným sponzorem těch nejmovitějších

Rozhodli jste se, že nechcete být – ať už z jakýchkoliv pohnutek – dárcem orgánů? Přesto jím u nás jste, pokud nevyslovíte a nezaregistrujete prokazatelně nesouhlas s posmrtným odběrem tkání a orgánů do Národního registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů.  /Viz příslušná legislativa/.

Zemřete-li dřív, než jste stačili svůj vyslovený nesouhlas zaregistrovat, dáváte tím konkludentní souhlas k tomu, aby vás rozkuchali (se vší úctou dle „zákonných“ pravidel) třeba na kousky. Možná by ani to nevadilo, kdyby…  A v tom je právě ten háček, jako ostatně ve všem. Kdyby totiž na vašem zesnulém těle nemohl vydělat – kromě obdarované anonymní osoby – někdo další, kdo má na odběrech tkání a orgánů byznys. Možná by člověk ani nepochyboval, pokud by mohl darovat jen život někomu jinému. Ale fakt, že i po smrti posloužíte nejen jako přímý dárce a přirozená recyklovatelná živina pro někoho jiného, (tím myslím přirozené bakterie), ale také jako předmět přepočitatelný na peníze pro někoho, s kým nemáte společný nejen světopohled, ale ani k němu necítíte úctu, může být velkým etickým dilematem. 

Zdraví a život je přece ta nejdůležitější a nejcennější hodnota! Velká cennost a velká hodnota,  rovná se velký byznys. Velký tak, že se pohybuje v řádech, které si ani neumíte představit a tolik peněz jste pohromadě neviděli za celý svůj život.  (Jen si vzpomeňte na kauzu Diag Human). Objemy peněz, které se kolem humánní medicíny – a to i kolem mrtvých lidí - točí, jsou obrovské. Skoro by se chtělo vyslovit uštěpačnou a morbidní hypotézu, zda by se nevyplatilo – kromě války na silnicích – rozpoutat i válku skutečnou kvůli orgánům?

Posmrtné obcování kolem lidských těl bylo, a patrně vždy bude, jedním z nejperspektivnějších oborů z hlediska trhu. Etika umírání může mít v té které kultuře a době různé rituály. Ale jak je se společenským ritualismem spojen dnešní tržní princip, včetně komercionalizované vědy?  

Jednoduše:  bezbožnou vírou v boha peněz. Vše, co poslouží zisku je svaté a omluvitelné.

Jen si představte, že celý život žijete někde na hraně skromnosti až chudoby, šetříte kde se dá, abyste uživili děti a mohli si dovolit je nechat studovat, a když se konečně dožijete věku, že se blíží konec studia, najednou zemřete při dopravní nehodě. Vaše dítě naráz nemá na další dostudování prostředky. Nikdo mu nic nedá, pokud po vás není mnoho co zdědit. Dokonce mu ani nepůjčí, protože není finančně perspektivní a tzv. validní. Ale co se stane dál? Dítě horko těžko sežene peníze na váš důstojný pohřeb. A nic netuší o tom, že se předtím se nad vámi skláněli „supi“, kteří z vás odebrali cokoliv, co fungovalo a mohlo dále posloužit produktům humánní medicíny, a tím nemalému finančnímu zisku. Jejich zisku. A nemám na mysli jen orgány jako srdce, plíce, játra a podobně, ale i štěpy kůže, která se může využívat k dalším pokusům, výzkumu či nedej bože k rozmnožování za účelem praktik výdělečné kosmetické plastické chirurgie. Je to nepřetržitý tok peněz. Ale pro někoho jiného – ne tak ale pro vaše chudé dítě, které se stalo sirotkem a teď ani nemůže dostudovat. A nejbizarnější představou je, když si uvědomíte, že za peníze, které se daly utržit na vašem mrtvém těle, půjde třeba studovat dítě toho, kdo na vás udělal ten byznys.

  A tak nedejte vždy na fráze některých chytrolínů, z kterých pokaždé vypadne věta, že z vás buď mluví závist, nebo že jste populista a demagog, když si dovolíte některé boháče kritizovat s tím, že jejich zisky jsou velmi často neetické a tudíž nekalé (byť legislativně v normě či na její hraně).  Vždyť někdo je prostě chudý jen proto, že se nedokáže smířit s představou vydělávat spekulací na hraně etiky. Ne všichni totiž uvažují pohledem, „keby som sa nebál, niečo bysom šlohol“. Někdo prostě nekrade (a to ani v mezích zákona) z principu, a nepovažuje úspěch nabytý podivnými metodami za tak zvanou chytrost (právní kličky), nýbrž za vychytralost a všehoschopnost.  Někdo prostě tu etickou záklopku má, (což je naštěstí většina), a ta super bohatá elitní menšina si musí sáhnout do svého svědomí, jak přišla ke svým ziskům. Bylo-li to však na váš úkor, měli byste se bránit. Tím, že budete více přemýšlet, kdo stojí na špičce, která představuje vedení společnosti, legislativu a vytváří model morálnosti a tzv. úspěchu.