Bude taky stávka cestujících pražského metra?

Aneb glosa k hrdým Francouzům. Prakticky jediným důsledným opatřením proti lačnosti dopravních podniků a udržení vyváženosti jejich zisků, je stávka. Každého podnikatele se nejvíc dotkne a přinutí k zamyšlení, přijde-li o zisk a možnost jej vydělat. To je prastarý známý trik obklíčení a vyhladovění.

  Jestliže nebude moci vydělávat byť jen několik dní pražský Dopravní podnik, je jisté, že si svůj úmysl zdražovat stále víc a víc až do morku kosti, rozmyslí. Stačila by na to jen taková jedna menší stávka cestujících Pražanů.

Pravda, lidé by sice vyrazili do ulic svými automobily, zablokovali by všechny silnice a způsobili by jistě dopravní kolaps. Ale Praha by se z toho určitě poučila.

Dnes stávkují dopraváci ve Francii a Německu.

Důvody jsou vždy stejné: jednejte s námi jako s lidmi!

Chceme důstojné mzdy, důstojné penze, důstojný společenský systém.

I Pražané - a samozřejmě i Brňáci a všichni lidé -mají jistě právo na důstojné cestování. (Životem).

Co kdyby si někdy řekli, že už je nebaví to sdírání z kůže ze strany dopravců,

a jednoduše přestali na nějaký ten den jezdit, a dopravní podnik trochu vyhladověli, aby si ráčil uvědomit, že ani přes veškeré výmluvy na to, že doba je zlá, ropa drahá, a poměry všeobecně neuspokojivé, nemohou v tom „svrabu" profitovat víc, než jejich pekaři, čalouníci, učitelky, zdravotní sestry, a chovali se tedy solidárně.

Dopravní podnik, resp. doprava, jíž provozuje, je údajně z nějaké části dotován

i Magistrátem.  Kdo je ale Magistrát? To jsme přece my, milí Pražané, všechny učitelky, čalouníci, pekaři a naše peníze. Neboli, Dopravní podnik dotujeme my, takže de facto platíme dvakrát, a Dopravní podnik nás vůbec nevozí ani z části zadarmo, jak se nám snaží namluvit. To mu nebaštíme!

Proto bychom měli každé zdražení jízdného brát jako svoji potupu a ponížení naší inteligence.

Dopravní podnik se k nám prostě nemůže chovat jako otrokář k otrokům. (Navíc už je to hodně dávno, co jsem si sedla ve věčně přecpaném autobusu, a minule v něm dokonce hořelo/!/)

Vlastně, ono by stačilo, kdyby se choval je obyčejně slušně.

Jde o to, aby si dopravní monopolní přepravci uvědomili, že i každé té sestřičce, pekaři či čalouníkovi stoupají s každým nárůstem cen ropy a čehokoliv dalšího ceny každého rohlíku, matrace či injekční stříkačky a práce vůbec.

Podle včerejších údajů „hamburgrového" koeficientu se prý máme šestkrát hůř než v Americe, a že naše životní úroveň (přepočítaná na konzum) stále nedosahuje jiných evropských zemí na západ od nás.

Lidé by si sice mohli říct, že „prachy nejsou všechno", máme tu i jiné hodnoty,

a klidně se spokojit i s tou svou denní porcí tří hamburgrů místo šesti.

Ale proč vlastně?

Proč by se za stejně náročnou práci měli mít hůř?

Je však řešením, aby všichni odešli za hranice, a my pak všichni rukou a zubem nerozdílným řešili problém, že je tu kupř. málo zubařů a lékařů - vystudovaných mimo jiné ale z tuzemského solidárního školského fondu?

To jistě řešením není. I to s tím totiž souvisí.

Každý člověk, bez ohledu na profesi, jestliže získal onu obchodovatelnou komoditu, jíž bezesporu vzdělání je, bezplatně, resp. ze solidárních občanských prostředků, by to měl společnosti nějak vrátit. Prací pro společnost, která mu ke vzdělání pomáhala. A pokud ho to přece jen táhne rozšiřovat si obzory ven a rodná hrouda mu nohy nevíže, pak je slušností se slušně a spravedlivě vyplatit a vyvázat z toho solidárního závazku, jehož prostřednictvím dluží i ostatním spoluobčanům.

A to je věcí morálky, cti a také občanské hrdosti.

A taky politiky, aby s tím něco udělala.  

Na druhou stranu to ale platí také. Až zase budou někdy stávkovat lékaři, zemědělci, učitelky či kdokoliv jiný, je potřeba se zeptat, zda řešením jejich situací je jen utahování a přiškrcování jejich nároků a potřeb pod záminkami všelikých reforem, anebo přiškrtit taky trochu i ty, kteří ony  reformy vytvářejí, či ty, kteří na reformách profitují.

A to zcela jistě nejsou všichni.

Žádný člověk, kromě těch, co kradou, obzvláště ve velkém, není černým pasažérem systému. Fakt, že si někdo může nakeťasit milióny přiškrcením podmínek zaměstnanců či zákazníků, není košér sám o sobě. Když si však ještě k tomu dovolí nadávat např. na Rómy, že jsou darmojedi sociálních dávek a nemakačenka, i když bezpečně ví, že zrovna tito naši spoluobčané na tom nikdy nebyli a nejsou dobře a že měli vždycky spíš hluboko do kapsy, pokud taky nekradli, je vrchol hulvátství.  Člověk, který svým kontem může skoupit třeba celou republiku nebo fabriku, ale přesto mu není hanba pejorativně poukazovat na sociálně slabé, je lidsky póvl. Konec konců, už Honore de Balzac říkal, že „není většího majetku, aby za ním nestál zločin."

Ne, ne... nelamentuji a neštvu proti bohatým, pokud si ovšem ke svým majetkům nenapomohli šmelinou, keťasením a zlodějnou. A do té, bohužel, patří i okrádání

a vykořisťování zaměstnanců.

A lidé, zaměstnanci, by si  to neměli nechat líbit.

Vyhodit z práce mohou jednoho, deset, sto lidí, ale všechny nemohou, anžto by neměl kdo spoluvytvářet ty jejich kýžené (komerční) hodnoty.

Na tom netřeba hledat nějaký marx-leninismus ani antikapitalismus.

Pravda je obvykle jednodušší, než se zdá.

Žádné hlubokomyslné a složitě se tvářící liberárně tržní sentence nemohou přesvědčit zemědělce, konstruktéra či dělníka o tom, že vložil-li on svoji práci

a know-how a jeho zaměstnavatel kapitál, že to není nic jiného, než obyčejná

a prostá dělba. A jak rozložená ta dělba, včetně výhod a zisků, bude, nemůže rozhodovat jen majitel, disponizér kapitálem, ale i ten, kdo jej zhodnocuje - tedy i ta poslední uklizečka a vrátný. To je velmi elementární a prosté k pochopení.

A i z těchto důvodů chodí lidé té daleko vyspělejší francouzské společnosti, kde si mohou koupit o čtyři hamburgry více než u nás, do stávek. A překousnou i to, že se tři dny nedostanou do práce, a že čtvrtý den už nebude v Paříži ani houska v krámě. Jsou prostě jen sebevědomí a hrdí.

Toť vše - žádné čáry.

 A pokud se někdo snaží jejich stávkování shazovat či zesměšnovat nebo odsuzovat jako populistické, na to hrdí Francouzové kašlou. Jsou prostě zvyklí si za svá nezcizitelná práva vyjít do ulic.

Inu, revoluční duch v nich žije, a nevěří na povídačky, že revoluce je škodlivý, nebezpečný jev, jak nás zastrašují odjakživa naši mocní.

Náhodou, ta naše sametová se docela povedla, aniž by padla kapka krve, (tedy taková, kterou by bylo možné nazvat krveprolitím).

Proto čas od času revoluce nemůže uškodit. Protože právě to je projev té vzájemné mezilidské solidarity, o níž jsem výše mluvila.

Vždyť i revoluce a revolty se mohou dělat elegantně, s nonšalantností věčně stávkujících Francouzů.

Inu, vše chce cvik a praxi.

Snad se to jednou naučíme i my - abychom se v tom hamburgrovém koeficientu už, sakra, dotáhli...