"Bezpečné" porody - ideál nebo realita?

Diskuse o tom, zda a kde může být porod bezpečnou záležitostí, je nejen poněkud nešťastné, ale zejména nesmyslné a vágní. Nimrání se v této problematice prostřednictvím změn v zákonech, je mlácením prázdné slámy pažbou samopalu, neboť jde jen o další nebezpečný zákon pro zákon.

Určovat předem, jak a kdy a kde dojde porodu je stejně tak iracionální, jako hloupé a arogantní, jako zasahovat do přirozenosti chodu světa, přírodních a vesmírných jevů.

Ale, když už takový zákon vzniká z důvodů, aby se zabránilo co nejvíce rizikům, neštěstí a lidskýcm tragediím, pak lze za lidskou tragedii považovat i zásah do nejintimnější sféry lidství, jakou porod a proces zplození a zrození je.

Připustíme-li jako společnost povinnou institucionalizaci tohoto aktu příchodu nového potomstva na svět, pak už si rovnou můžeme postavit továrny na výrobu, prodej a distribuci dětí a jejich zaškatulkování do příslušného chlívku v labirintu globální společnosti.

Nařízený porod v porodnici je zhovadilostí podobnou, jak popisují např. vizionáři a kritici totalitních systémů George Orwel či Stanislaw Lem.

Nedovolme lidem, aby si věci spojené s reprodukcí druhu určovali sami, a budeme tu zachvíli mít důsledky, které co svět světem stojí způsobuje tajné potratářství, sebevraždy z něchtěného těhotenství "levobočků" a dalších nelidských jevů, které jsou spojeny s pokryteckou morálkou, jíž způsobují zištné náboženské, ideologické a jiné mýty o lidství, božství či ďábelskosti.

Jestliže pro diktátory a předkladatele zákona o porodech je jedinou tzv. bezpečnou variantou porodu pobyt v porodnici, jak tedy možné, že zrovna včera zemřela v České republice matka při porodu v porodnici na vykrvácení, a že dnes a denně umírají ženy, ať již rodí v porodnicích či mimo ně?

Osobně si myslím, že porod v prodnici je pro mne asi subjektivně, pocitově, bezpečnější do té míry, že v nemocničních zařízeních jsou k dispozici přístorje, které mají možná/ ? / větší šanci zabránit zhoršení případné komplikace, když už nastane.

Ale také vím, že stoprocentně se člověk může spolehnout jenom na štěstí.

Nicméně i ze své osobní zkušenosti jsem zažila, že i v nemocnici a přímo pod rukama zdravotnického perosnálu může dojít k závažnému pochybení a zanedbání tak zdánlivě jednoduchých věcí, jako je operace "slepáku" či porod. Obé jsem zažila na vlastní kůži, a bezmoc a strach, která člověka doprovází, když se setká s ignorací lékařského personálu, i když pacient či rodička vysílá jasné signály, že se děje něco nedobrého v těle, je nezměrná.

Má-li se stát rodička, zejména rodička s nedůvěrou k českému zdravotnímu systému, rukojmím nuceného institucionalizovaného způsobu porodnictví, pak rozhodně říkám ne! Neboť právě z osobní zkušenosti vím, že moje dítě téměř zemřelo a narodilo se udušené jen kvůli tomu, že stále bylo "dost času", ačkoli jsem ležela v předpokoji operačního sálu a ošetřující personál byl zrovna na večeři a předával si z vesela směnu, zatímco u mého porodního ůžka nebyl nikdo k dosažení na pomoc.

Až budou moci porodnice zcela vyloučit, aby na jejich straně docházelo k pochybením a budou moci stoprocentně garantovat, že při porodu v jejich instituci nemůže v žádném případě dojít k tragédii a zlým zdravotním důsledkům spojených s porodem, pak možná takový zákon jistý smysl mít bude. Ale ani tak nemůže být nadiktován!

Ale do té doby všaj jde jen "kladivo" na ženy o bohapustý pokus, jak porody zkomercizionalizovat ve prospěch tzv. akreditovaných zdravotnických zařízení, jež čerpají peníze z nepřehledných bažin zdravotních pojišťoven a popásají se z povinných příspěvcích daňových poplatníků. A o další pokus sociálního inženýrství provozovaný pod názvem "emancipace žen" či "důchodová reforma", který má však v praxi podobu nespravedlnosti a iracionality, jako je sjednocení věku odchodu do důchodu žen-rodiček a matek-pečovatelek, a mužů. I toto je totiž jednou z mnoha zhovadilostí, které může vyprodukovat jen mozek mužského diktátora. Vždyť jakým dílem, způsobem a praktickou prací se zasluhují a podílejí muži na věci tak veledůležité, ba nejdůležitější, pro existenci, reprodukci druhu? Jak si vůbec mohou muži-zákonodárci přisvojovat i právo rozhodování o tom, co se týká nás, žen, našeho těla, našeho nezcizitelného práva postrat se o to, co je pro bytost vzešlou z naší tělesné schránky nejlepší?

Vždyť zde chybí ta zásadní otázka a aspekt:

zeptat se samotných žen, co ony na to a co ony chtějí, pokud se jich určitý zákon týká!

Jinak jde zase jen o další projev stoprocentní hrubosti, agresivity a znásilňovací tendence, kterou mají reprezentanti mužského plemene zastoupeného stále většinově v systémech vládnutí nad zeměkoulí.

Důsledky toho, jak to vypadá na světě pod vládou mužů, vidíme ostatně na kdaždém kroku. Vždyť v Ostravě se dnes už nedá skoro ani dýchat, v kraji Černobylu je zcela mrtvá a zamořená oblast, Japonsko je hrůzou světa, Siera Leone je zemí zmrazčených dětí, manévry na Wall Street vhání miliardy rodin, žen a dětí do neřešitelných sociálních pastí.

Chce snad někdo tvdit, že v tomhle všem mají z většinové části prsty ženy a jejich ženské zájmy?

Nechť tedy dokáže, že ženy si rozhodování nad světem nezaslouží, a že existuje racionální důvod, aby se rovným (případně také větším) dílem zhostily rozhodování o světových věcech a aby jim to bylo bez boje či surové soutěže umožněno.

Do té doby, pánové, dovolte, abychom si alespoň o těchto bytostně ženských záležitostech, jakými porod bezesporu je, rozhodovaly samy!

Tedy když už zákon, pak referendum žen !

Zdenka Ulmannová, spisovatelka, aktivistka ženského hnutí