Ach, ti muži někdy bolí...!

Sdružení otců, (jemuž v žádném případě nehodlám nehodlám dělat reklamu), má v názvu nejasnou šifru čísla paragrafu, jenž ukládá povinnost platit alimenty. Toto sdružení se mimo jiné bije za zrušení trestnosti za neplacení výživného na děti, a v těchto dnech obvinilo novou ředitelku Úřadu pro mezinárodně-právní ochranu dětí, Lenku Pavlovou, z feminismu, a jalo se blokovat její přístup do úřadu. Na diskusi, kterou jim Pavlová navrhla, však muži nereagovali a nechtěli jí ještě včera pustit do dveří. (Dneska je sebrala policie).  

Kdože jsou oni tatínkové?

Část z nich spolupracuje s nechvalně známým spolkem mužů, kterýžto si svými mužsky šovinistickými projevy koleduje permanentně o to, aby na ně někdo podal trestní oznámení, neboť neustále osočuje ženy, jež se zajímají o svá ženská práva a nejednou je nazývají nacistickými feministkami.

Jakožto ženské organizace bychom je žalovaly, ale cožpak je možné žalovat hloupost? A tak je necháme být, ať se sami ztrapní svým zpozdilým primitivismem a neschopností akceptovat právo žen na sebeurčení a rovnost příležitostí, které bylo - a dodnes je -  ženám po tisíce let upíráno patriarchálními totalitními režimy. Fakt, že tito muži dokonce popírají, že ženy byly a jsou ještě i dnes v mnohém diskriminovány, (a to nejen na mzdách, příjmech, důchodech a možnostech obživy) hovoří totiž sám za sebe. To je jako by popírali existenci holocaustu.

Ke svěřování dětí do péče rodičů však stačí jen uvést některá fakta, aby bylo zřejmé, kde se u žen bere nevole nechávat děti pod vlivem některých mužů:

Oč tedy oněm vzbouřeným, a dlužno dodat i agresivním, tatíkům jde?

Údajně o to, že je jim upírán styk s jejich dětmi ze strany matek, kterým soudy svěřily děti do péče.

Položme si tedy základní otázku, proč děti rozvádějících se rodičů soudy svěřují převážně ženám, matkám?

Protože se na podílu rozvodovosti podepisují kromě jiného i tato známá fakta:

- v České republice je 38 % žen – potažmo dětí žijících v tomto prostředí – týraných.

- Každý čtvrtý den umírá jedna žena v důsledku domácího násilí.

- Každá druhá žena, která zažila domácí násilí, potratí.

- Průměrná výše alimentů je u nás 1570 Kč, přičemž průměrná spotřeba dítěte je spočítána statistickým úřadem na 6300 korun. (Z toho je patrné, že tatínkové svým milovaným dětem mnohé dluží, a jsou-li ponechávány v péči žen samoživitelek, soudy patrně vědí, proč).

- Muži jsou daleko hůře adaptováni k příjímání zodpovědnosti za děti a rodinu.

- Česká republika je země s nejvyšším počtem dětí umístěných v dětských domovech – z toho je zřejmé, že muži samotní, pokud selže matka, coby spolurodičové nedokáží projevit ani základní péči, aby děti nemusely být vystaveny nerodinné ústavní péči.

- Česká republika je země, kde je 25 % dětí pohlavně zneužíváno (jde každé čtvrté dítě, ano, slovy pětadvacet procent/!/), z toho je 33 % zneužívaných holčiček a 20 % chlapců (a to převážně vlastními a nevlastními otci). Zkušenost se sexuálním zenužíváním osobami blízkými, vesměs muži, má tedy víc než čtvrtina dětí!

- Česká republika je země s nejvyšším počtem týraných dětí v Evropě. Dlužno dodat, daleko častěji ze strany mužů, než žen.

- V České republice si statistika kriminality stojí takto: 95 % kriminálních činů páchají muži, 5 % ženy.

Dalším údajným problémem, který dohnal muže do onoho vzbouření u dveří úřadu je ten, že prý ženy nechtějí respektovat rozhodnutí soudu, pokud mají otci určen styk s dítětem, a děti jim údajně nevydávají.

K tomu je poměrně zajímavá precedentní kauza, známá jako „Terezka“. Oč šlo:

Případ stojí na tom, že se otec nejprve nechtěl k otcovství vůbec znát a tvrdil, že Terezka není jeho, když se Terezka narodila, s rodinou vůbec nežil, a poté, když se po řadě měsíců testy otcovství prokázalo, byl otec terezky povinen platit alimenty. A tak – když už byl přinucen platit 1500 Kč – trval ze samé lásky ke své dceři na tom, že se sní bude stýkat, i když to byl pro ni prakticky cizí člověk a dcera nechtěla. Nad způsobem, jak své otcovství uplatňoval, však musí rozum stát. Když měla - nyní již desetiletá -Terezka strávit letošní prázdniny na dětském táboře a hrát si tam s jinými dětmi, a termín tábora kolidoval s termínem, kdy měl otec určené a povolené setkání s dcerou, nebyla s ním možná žádná domluva, a tvrdošíjně trval na tom, že se musí setkat právě ve své hodince, kdy má povolen a vymezen styk s dcerou. A protože matka Terezky přesto dítěti nechtěla kazit prázdniny a preferovala řešení, že Terezka chce na plánovaný tábor jet. Jenže otec se odvolal k soudu a trval na tom, že dítě, které se s ním ani nechtělo stýkat, protože k němu jako otec nikdy nedokázal navázat bezkonfliktní pohodový vztah, a jakožto dospělý (a tudíž by se předpokládalo rozumnější) selhal, se na setkání v daném čase trval, a nebyla s nám žádná rozumná domluva. Matka Terezky svou dceru nechtěla dále frustrovat těmito vynucenými metodami „lásky“, a tak dítě k otci nešlo. Soudce Sládek případ posoudil tak, že se Terezka musí podvolit otci a setkávat se a komunikovat s ním, což ovšem Terezka odpírala, protože k němu neměla žádné citové pouto a byl to pro ni de facto cizí muž, a tak ji soudce odsoudil k tomu, že místo prázdnin bude uvězněna v psychiatrickém ústavu na pozorování, aby se údajně přišlo na to, proč se dcera otci tak brání. Celé dva měsíce byla tedy masakrována výslechy cizích osob, místo toho, aby mohla projevit své právo otce neakceptovat. Přesto ze strany jak ze strany soudů, tak ze strany vyšetřovatelů a otce, docházelo k neustálým atakům na dítě ve smyslo, že musí mít ráda svého tatínka, byť ho považuje za cizí osobu, a dokonce i přesto, že se již prokázalo, že dítě samotné je psychicky v pořádku a je schopno se rozhodvat samo adekvátně situaci. Z celé kauzy je naprosto patrné, že jde o flagrantní porušování práv dítěte.

A to je jen jeden případ z mnoha, kdy si otcové doslova násilím a psychickým vydíráním a týráním vynucují kontakt s dítětem. Známé a časté jsou též pedofilní kauzy, kdy tatínek svou dceru miloval tak, že ji samou láskou pohlavně zneužíval, koupal se s ní nahý ve vaně, případně její nahé fotky vystavoval na kšeft na internetu či jinak s nimi obchodoval.

Pokud mají tatínkové z onoho odbojného sdružení problémy s feministkami, pak je důležité si položit otázku, proč vlastně?

Vždyť ani drtivá většina feministek nesouhlasí s tím, aby děti byly kráceny o své právo stýkat se oběma rodiči, ale na druhou stranu nechtějí zamlčovat, zamlžovat a ignorovat výše uvedená statistická fakta, jak se často muži chovají k ženám a svým dětem.

Ani případy, kdy se občas stane hrůzný čin, a mrtvolka novorozeněte se najde v popelnici, rovněž nepadají jednoznačně jen na hlavu žen-vražedkyň, ale velmi často se takový čin děje buď za asistence otců, který dítě od čerstvě porodivší ženy odnese a zbaví se ho, anebo jsou ženy v tak beznadějné a zoufalé ekonomické situaci, kdy otec již apriori dezertoval ze své spoluzodpovědnosti, že dítě v poporodním traumatu a momentální nepříčetnosti raději nenechají žít, než by je přivedly do tohoto pekla na zemi, navíc často ani nemluví řečí země, kde se dítě narodilo, a byly jako oběti obchodu s bílým masem zavlečeny pasákem pod hrozbou násilí a nuceny k prostituci, drogám a dalším hrůzám, a nevidí před sebou ani před děckem žádnou perspektivu. Často jde také o případy, kdy byla žena znásilněna a otěhotněla a je frustrována tímto nechtěným těhotenstvím natolik, že se nedokáže ztotožnit s tímto stavem a dítě zavrhne a zahubí, aby jí nepřipomínalo ten otřesný okamžik násilí, které na ní bylo spáchané.

A konec konců i kauza zaměněných dětí v třebíčské porodnici nesla rukopis iniciátora – muže, otce, v tom smyslu, že měl problém s tím akceptovat, že je dítě jeho ještě než se narodilo, a traumatizoval svoji ženu veřejně vyslovovanou nedůvěrou, což jistě svědčí spíše než o lásce k dítěti a ženě o mužské ješitnosti a sobectví. Celý rok nechal matku navázat citové pouto k dítěti, které si přinesla z porodnice, a potom jak lavina vtrhlo do jejího života odhalení, že je dítě zaměněné, ačkoliv láska se přece nevnímá jen skrze geny, nýbrž i pocitově. Odtržení dětí od matek, které dítě odkojily, je velmi frustrující zážitek, a i toto byl zcela jistě více egoistický incident muže, a byť v nemocnici došlo k závažnému pochybení, přesto toto odhalení v životech obou rodin způsobilo možná horší pohromu, než samotný fakt, že jsou děti vyměněné – což, ostatně, ukáže až čas...

Proto v případech, kde se matky zdráhají dávat děti do péče tatínkům, svým bývalým partnerům, jejich zájem vnímají často více jako touhu po osobně motivované pomstě za rozvod ze strany mužů, než jako navázání dobrého vztahu k dítěti. Citlivý otec a muž totiž nenechá situaci dojít až tak daleko, aby byly děti po rozvodu traumatizovány víc než je únosné - to je totiž základní rys tyrana. Rozumní muži totiž chápou, že i rozvést se je lidské, a že matka obvykle svým dětem dala víc ze sebe, než on jako muž. Jakmile ovšem hrozí, že s jeho chováním vůči dětem není něco v pořádku, tím spíše se probudí u žen pud "bachyní" bránících své dítě před jakoukoliv rizikovou situací, a začnou o to víc dítě bránit.  Z chování mužů totiž ženy umí velmi dobře rozpoznat, že jejich bývalým partnerům jde o dítě často více jako o nástroj pomsty, než o vytváření kvalitního rodičovského vztahu k němu. Řada rozvedených žen se totiž domnívá, že způsob, jakým jejich bývalý partner projevoval ještě ve společné domácnosti náklonnost ke svým dětem, není citlivý a děti spíše traumatizuje, než naplňuje, a proto děti takovým setkáváním – velmi často i na přání dětí samotných – chtějí ušetřit. Vždyť člověk, který opravdu miluje své dítě, ví, že si jeho lásku nelze vynutit – a to žádným způsobem, natož psychiatrickými metodami a soudními příkazy, a pokud je rozumný a soudný, pak volí rozhodně citlivější kontakt s děckem. Zcela určitě ale milující otec netraumatizuje dítě vynucovanou přítomností, a raději krátí sám své právo vidět se s dítětem, než by mu svou vynucenou přítomností přivodil odpor a s tím spojenou újmu. Vždyť dítě je v daleko horší pozici, než dospělý muž, a neumí si mnoho věcí vysvětlit, a takové zacházení ho může poznamenat na celý život. Pokud si toto průbojní tatínci nejsou s to uvědomovat, pak je to samo o sobě důkazem, že oni sami mají spíše zájem na porušování práv dítěte – a třeba i jeho práva se s otcem nestýkat – než by si odepřeli právo své. Což je vždy etické a mentální selhání dospělého, a je vždy výrazem sociálně nezralého a neinteligentního, otce.

            Ne všechny věci lidské lze totiž posuzovat jen skrze strohé a necitlivé paragrafy, a soudný muž, má-li být hoden toho slova, spíše unese svoji prohru a rozumně ustoupí a počká na vhodnější konstelace, než dítě, které ještě nemůže vědět, že i dospělí mohou mít mezi sebou nějaké problémy.

Proto si myslím, že za onou urputnou snahou otců, kteří se takto zviditelňují, stojí spíše jejich labilita a neschopnost se vyrovnat s tím, že byli zavrženi ženou i dětmi, ke kterým nedokázali projevovat ve společném soužití relevantně láskyplný vztah a cit.  Jen blázen by se totiž dobrovolně stýkal s někým, kdo se chová takto agresivně a domáhá se setkání i za cenu medializace a vyvolání skandálu ve vlastní rodině.

 Důležité je k celé věci ještě dodat, že je naopak daleko častější zkušenost, že se tatínkové za dítětem nedostavují, ani když mohou, a velká část mužů po rozvodu přestane mít o děti zájem a degraduje a omezí svůj jediný kontakt s děckem buď jen na složenku s alimeny, a z obrovské řady otců není vůbec možné "vyrazit" jako výživné ani 1500 Kč měsíčně, a je jim v podstatě úplně jedno, jak dítě s matkou samoživitelkou žije.