…V žurnalistice se prý začíná cenit subjektivita, vlastní názor. Před středněproudými filmy se prý zájem obrací k dokumentům, protože jen tam není všeobecná plochost bez chuti a zápachu, lidi znovu zajímá názor jiných lidí. Tedy ve světě.
…Stýská se mi po časech, kdy novinář psal horké novinky o čemkoli a komkoli, potřeboval tři ověřené zdroje, než mu šéfredaktor povolil vydat článek, ale nikdo mu nezakazoval popisovat skutečnost. Tahle blažená doba trvala chvíli na začátku 90. let. Pak už si zase byli někteří rovnější. Současné zpravodajství u nás je jako heineken, ono europivo, údajně přizpůsobené chuti většiny. Pít se dá, leč neurazí, nenadchne. A výraz postrádá, až běda. Jestli si ho dáte, zavane na vás jen letmá vzpomínka na chuť plnokrevného piva. Eurochutě mě nebaví. Jsem labužník a umělá dochucovadla mě uráží. Vadí mi navoněné zpravodajství, které podstatné věci skrývá za pseudoskandály odvádějícími pozornost. Vadí mi, jak ti, kteří rozhodují o tom, co zítra vyjde, nebo dnes bude ve zprávách, věří, že co občan, to blbec. A je to horší. Už nějakou dobu mám pocit, že to ani neřeší. Že prostě zprávy zaplní neškodnou vatou, protože stádem se zabývat netřeba, stačí ho jen uchlácholit. Míváme zpoždění, tak dva tři roky proti světu, který diktuje vývoj. Takže se velmi těším, že se „média“ co nevidět začnou pídit po lidech chytrých, originálních a odvážných a prezentovat jejich názory, protože současných zpráv, které mají asi stejný názorový potenciál jako hudba ve výtahu, mám opravdu zuby plné od kořenů až po plomby. Mám plné zuby doby, kdy politici hledí přepečlivě na to, aby občan nic neřešil a hlavně panoval klid a všeobecná pohoda, protože se na nic nepřijde. Mám plné zuby toho, že občan nic neřeší, protože raději nakupuje. Vlastně už ne tolik. Není už tolik za co. Takže se možná znovu schyluje k době, kdy se občan bude angažovat, novinář psát o podstatných věcech a politik se bude starat o to, jak jeho země prospívá víc, než o to, jak prospívá jeho konto. Kéž by! Lidé už potřebují špetku nadšené sounáležitosti a víru, že žijí ve státě, který má potenciál a rozvíjí ho. Myslím, že to potřebují víc, než pověstnou špetku soli nad zlato.
