(zejména for Tina)
Zimní sporty jsem zamlada považovala za vrchol masochismu a zimu za trest boží.
Jako rozená jižanka si bílé zimy pamatuji tak čtyři v 70. letech, jinak toto roční období probíhalo standardně – od listopadu nízké šedivé nebe, déšť a mrholení, sem tam poprašek sněhu, který se do rána změnil: a) v čvachtající studenou břečku, b) v náledí jako sklo, c) obé se po půl dni střídalo. Při troše štěstí se dalo počítat s krátkými přetržkami, kdy chodník byl použitelný a nemuseli jste po něm na vysokých podpatcích cupitat rychlostí gejši. I s jejím výrazem. Soustředění na prosté nefláknout sebou vytvořilo báječně strnulý obličej, kolikrát mě i přešla řeč. Koncem února vše zpestřil vítr, nejdříve hnusně vlezlý a kousavý trvalé deprese prohlubující, v březnu postupně čím dál víc vonící, což byl první příznak, že ta hnusota je konečně na ústupu, sluce milostivě vyhlédne zpoza mraků a propukne JARO. Vysoké kozačky ke skládané sukni a krátký kožíšek je ústroj jistě slušivý, leč pro přečkání tohoto období ne právě vhodný i v místech, kde -15°C je výjimečná událost. Ale zimní sporty se u nás doma neprovozovaly, takže můj šatník byl veskrze společenský. Ano, znám anglické úsloví, že neexistuje špatné počasí, jen špatně oblečení lidé, ale tehdy jsem neměla ani tušení, jaké možnosti se nabízí a jednou nabízet budou. Oba povinné kurzy, na základní škole i na gymnáziu jsem absolvovala s vypůjčenou výstrojí a částečně i ošacením, především pak s tichou nenávistí. Posléze i s velmi hlučnou nenávistí. V lyžování zběhlí šťastlivci svištěli kolem nás v přezkáčích, brýlích a kombinézách, evidentně si užívali den a pořvávali na nás ubohé, pachtící se na loučce lyžařských idiotů, při každém nasedání na vlek. Pozvedla jsem po sto dvacáté osmé obličej ze závěje, otřela brýle, nikoli lyžařské, leč dioptrické, mokrými vlněnými rukavicemi olepenými hrudkami sněhu, oprášila matčiny šponovky a odupala šněrovací botky s vázáním kandahár na dřevěných lyžích, načež jsem nenávistně zařvala: „Žid a intelektuál patří do kavárny, debilové!“ Na škole vysoké jsem si prosta všech předsudků vyjela na hory s momentálním velmi sebedbalým chlapcem, takto lyžařským instruktorem. Vysvětlila jsem mu pečlivě, jaký jsem antitalent a že se ráda poválím na slunci před hospůdkou, jen ať se po libosti vydovádí. „To zvládneš“ a „už zase přeháníš,“ prohlásil s roztomilou jistotou. Pod červenou mě zapnul do závodních lyží své sestry, čímž jsem navíc mátla tělem, neb jsem vyhlížela značně profesionálně. Vlekaři se přišli kouknout na novou kamarádovu kost, takže má ješitnost za mě zatla zuby a nějakým zázrakem se mi podařilo vyjet nahoru bez čekaného držkopádu. Podívala jsem se po svahu a dostala závrať. Miláček dorazil, ukázal mi předpisové držení těla a poradil, ať si to sjedu traverzem, otočím se na konci sjezdovky a až si budu jistější, mám to vzít mírnými oblouky dolů. A odfrčel. V tu chvíli jsem pochopila, že je blázen. Když jsem se sbírala ze země asi po šesté, stáli už před boudou všichni kamarádi komplet a velice se veselili. Kolem mě se rychlostí užovky v rybníce míhali mrňousové ze zdejšího oddílu. Nastupující depresi rychle vystřídal bílý vztek hned vzápětí, kdy jsem sebou praštila posedmé a levé koleno mi sdělilo, že na tohle se tedy může tak akorát vy víte co. Když se mi zaostřil zrak, zula jsem se z lyží, hodila si je přes rameno a ten zbytek, asi tři čtvrtě sjezdovky, sem skulhala. „Na první jízdu dobrý, ne? Počkejte, až to pojedu po třetí,“ sdělila jsem pochechtávajícím se hochům. Když zjistili, že jsem začátečník, prohlásili na miláčkovu adresu: „A sem tě poslal? To je vůl.“ A bylo po lásce. Opustil mne. Děti mi dorostly do správného věku, i rozhodla jsem se že je třeba, aby o všechnu tu legraci na horách nepřišly alespoň ony, když já stále nechápu, o čem to je. Přihlásila jsme je do oddílu, jezdila s nimi jako doprovod a o jarních prázdninách jsem spolu nimi s lyžemi, neboť: „Máme nové instruktory, musí se cvičit, aby z toho nevypadli.“ Vsadila jsem se s nimi, že nelze změnit přírodní zákon a mě naučit lyžovat. Týden řvali oni na mne a já na ně. Jezdila jsem traverzem a otáčela se tak, že jsem si sedla a přehodila lyže na druhou stranu. V poledne jsem se šla převléct z úplně propocených věcí a odpoledne mě týrali dál. Nejmenší oddíl se mi přestal smát a děti mě litovaly. Už je to patnáct let. Nikdy jim nepřestanu být vděčná, protože depresivní zimy skončily. Díky inverzi je na horách většinou zuřivě krásně, ramenem svah sice nebrousím, ale sjedu všechno a sraz u stánku se svařákem vám obsluha občas zpříjemní třeba takhle: http://www.youtube.com/watch?v=ay7oDaCwtq8. Takže když jsem si posledně nostalgicky vyjela s oddílem zalyžovat a má bývalá instruktorka prohlásila: „Na tebe je fakt pohled pro bohy.“ „To je to pořád tak strašný?“ Spadl mi mírně hřebínek. „Ne, proč, ale když jedeš, celou dobu se řehtáš,“ dozvěděla jsem se. A protože mi muž můj ze všech nejlepší uložil kolo na půdu letos předčasně, s gustem volám z auta na známé cyklisty: “Sníh na vás, magoři!“
