Houby a trocha toho bontonu

„Kdypak porostou houby?“ … „Až z lesa vypadnou Brňáci.“ Tuhle odpověď jsem zaslechla letos v srpnu na lesní cestě a není míněna jako urážka, i když tazatel se tak tvářil.

Se bzučením zavřel okénko na oktávce s brněnskou značkou a čekal, až se domorodec s koněm tahající z lesa dřevo otočí. Nic jiného ani nezbývalo, kláda přes cestu odjezd tryskem z místa neumožnila. A popohánět si netroufal, dobře věda, že s autem nemá v lese co dělat. Dotazovaný kočí nepospíchal, koně neuspěcháte, a zcela bez emocí si dělal své. Na lufťáky jsou na Vysočině zvyklí a diví se jen málo čemu. I když už jsem slyšela i názor: „Pražáky mám radši než Brňáky, protože jsou dál.“ Pronesená odpověď byla však jen holým konstatováním faktu, že hlavní houbařská sezóna tu začíná v září, po prázdninách. Masakr začal už dříve, ale vrcholu dosáhl patrně na svatováclavské volno. Lesy obložené auty se značkami tu i cizozemskými. Hulákání mezi stromy nesoucí se do daleka. Rozkopané holubinky, muchomůrky a vše ostatní, co není notoricky známo. Odpadky. A mě znovu napadlo, kdy už někdo vydá druhý díl notoricky známé příručky o etiketě, kterou si veze v zavazadle každý nový vysokoškolák ze vsi i okresu, aby se ve víru velkoměsta neztratil a která se jmenuje Sedlák ve městě. Je nezbytně nutno zaplnit díru na trhu a vydat Měšťák na vsi. Kapitola o pohybu v lese a okolí by mohla zpříjemnit pobyt všem. Auto je prostředek k urychlení přesunu na určené místo, o to nic. Smála jsem se, když jsem na lesní cestě viděla pána, který venčil psa tak, že ho držel na vodítku, ruku z okénka auta jedoucího krokem. Ale když potkáte po pasece popojíždějící auto, ze kterého hlava rodiny diriguje matku a ratolesti, aby nepřehlédli támhletu bedlu, už jsem se divila. Koleje vyjeté v lukách o tomto víkendu jasně hovoří o nechuti návštěvníků přírody chodit pěšky. Ono i to parkování se od města trochu liší. Je milé, když řidič nezůstane stát na půli cesty a umožní lesákům, aby se dostali, kam potřebují. Ale často nepočítá s traktorem a naloženou vlečkou. Jak jsem říkala, jsou tu zvyklí na leccos, některé podezírám z hlubokého stoicismu, a jen díky tomu se majitelé aut na konci houbaření nedočkají ošklivého překvapení. Čas strávený manévrováním by měšťák nejspíš ocenil škrábancem na laku, nebo alespoň vypuštěným kolem. Nejsme každý mykolog, takže je jen v pořádku, když si z lesa odnášíme to, co známe. „Tatí, je tohle kluzák?“, ptal se chlapeček a já byla v silném pokušení jít se kouknout, jak povleče za sebou letadlo. „Ne, to je prašivka,“ děl otec a kopl si. „Hele, jak se rozprskla.“ „Paní učitelka říkala, že do toho, co neznáme, nemáme kopat, že to sní zvířátka a že muchomůrky jsou hezký.“ „Paní učitelka je zbytečně moc chytrá,“ zakončil debatu životní vzor. My místní a skoromístní chalupáři si vyšetříme volno nejlépe ve středu, nebo ve čtvrtek, protože to dorostou malé hříbky tak akorát do sklenic. Občas tak dochází k paradoxům, kdy místní přibrzdí na pár slov, uznale pokývá nad chalupářským úlovkem se slovy: „Já mám taky jednu.“ „Přepravku?“ „Ne, houbu. Já jedu na rozdíl od vás z práce, akorát jsem v lese přibrzdil, abych zkontroloval, jestli mi lidi nekradou dřevo.“ Velké klobouky většinou necháváme výletníkům pro radost, i když ješitnost velí podráždit sousedy, když už nějakého zapomenutého velkopraváka objevíme. A vykrádáme si prověřená místa. To je také jediný důvod, proč chodit na houby brzy ráno. Na smaženici najdete i v šest večer. Houbaření je pro někoho příležitostná zábava, pro někoho vášeň. Potkáme-li se na cestě, zní oficiální pozdrav těchto dnů: „Rostou?“ „Rostou.“ Mezi stromy se obcházíme jako šelmy na lovu a teprve venku z lesa si družně ukazujeme výsledky svého snažení a radujeme se nad nimi společně. Mě houby vlastně přinesou radost na čtyřikrát. Když je sbírám, když je rozdávám, když je vařím a když je jím. Tak jen ať prší a je teplo. Už se těším, jak procourám hodiny po lese, podělím všechny známé a tu radost tak pošlu dál.