Domácí mazlíček – zkouška rodičovství

Ve zverimexu, vedle ohrádky se zakrslými králíky, sedí na zemi malý chlapeček, kolena pod bradou. Na nepřející matku upírá dílem roztoužený, dílem vyděračský pohled. V náručí svírá ušaté hebké stvoření. Tedy v náručí, v kravatě. Odmítá odejít. Matce běží před očima komiksové příběhy soužití psa, kočky a králíka v několika stále brutálnějších verzích. Běžný začátek městských příběhů o soužití zvířat a lidí.

Každý příčetný rodič si uvědomuje, že dětská péče o domácí zvěřinec je pouze občasná a zahrnující ty méně náročné části, a bohužel, často i dočasná. Okouzlení je povahy prchavé a skutečnou vazbu si není schopen vytvořit každý. Pokud se to však povede, dítě se naučí myslet nejen na sebe, a hlavně starat se o někoho, kdo je na něm závislý. Oplátkou získá vztah bez výkyvů a bez podmínek. Příběhy o kladném vlivu zvířat na člověka a chovatelské historky patří k všeobecně známým. Náleží k vděčným tématům srdceryvných rodinných filmů točených podle knih čtených už staletí a je jich celá rozmanitá spousta. Knihy a filmy s touto tematikou dětem bez domácích zvířat alespoň částečně suplují výchovný moment. A rodič si za pár stovek koupí klid. Přituhovat začíná v okamžiku, kdy dojde na historky speciální, leč nepominutelné. Historky o smrti. Smutek a zlé sny? Kdo by to chtěl dítěti způsobit. Ale v okamžiku, kdy se zvíře stane součástí naší domácnosti, bojíme se jeho ztráty. Nejen kvůli sobě, především kvůli dětem. A také toho, jak před ně předstoupit a vysvětlit, že mazlík už není. A co se s ním stalo. Řešíme to podle své povahy a nejlepšího přesvědčení. Každý malér má i světlé stránky, říkali nám. Využijeme situaci k tomu, abychom seznámili dítě s neodvratnou konečností života? Nebo ho budeme šetřit a vymyslíme příběh o životech nových? Nebo necháme dítě v nejistotě a vše odložíme s tvrzením, že nevíme, co se stalo? Kamarádčini předškoláci donesli v láhvi od okurek pulce z rybníka a těšili se na žabky. Když matička našla řečené takzvaně bradou vzhůru, nelenila, běžela do Zverimexu a po návratu ze školky našly děti ve sklenici žabky. Jásot byl veliký. Nejásal pouze tatínek, který tvrdil, že tahat z přírody do paneláku cokoli je zhovadilost a že měly vidět, kam to vede. …Ztracené kocoury omlouváme, že vyrazili do světa, jako jejich vzor – Kocour v botách a vyvěšujeme inzeráty s fotkou. A někdy je to ještě horší. To když se na likvidaci sami podílíme. Ale divte se někomu, komu děti přinesou ZADARMO párek myší a kdo je natolik naivní, že je doma nechá. To prakticky znamená, že je nucen se stát masovým vrahem, protože pokud někdo potřebuje větší počet myší, tak jimi něco krmí. Ale možná by se dalo vystačit s historkou o spoustě přátel, kteří touží po krásných bílých čumáčcích. …Přimlouvám se za to, abychom dětem přijatelnou formou říkali pravdu. I smutek může skončit a změnit se v hezké vzpomínání jen tehdy, když vědí, že je konec. A že konec existuje, že je přirozený. Ale chápu ty, kteří s vysvětlením počkají. Koneckonců, kdo by měl vědět lépe, co je pro jejich děti nejlepší. A stejně tak se přimlouvám za to, aby rodiče pečlivě zvážili, co unesou oni sami a jejich domácnost. I když přístup se liší. Někoho by vyvedla z míry kočka, která s rozmyslem straší andulku až k infarktu tím, že sedí na kleci a seká packou po drátech. Někdo se roztržitě ožene utěrkou. Každopádně přeji všem malým i velkým milovníkům zvířat, aby jejich spolunažívání bylo přínosné pro všechny zúčastněné. Stojí to práci navíc, ale ta se nám bohatě vrátí společnými zážitky. Dozvíme se tak o svých dětech i o sobě mnoho nečekaného.