Ach, ty dnešní nemožné matky!

Dnešní děti jsou bez režimu, rodiče jimi bezohledně obtěžují okolí, živí je průmyslovými blivajzy a ničí jim zdraví chemickými přípravky, jednorázovými plenami a všemožnými šetřiči práce a času. Matky tráví s dětmi více času po kavárnách, nežli na čerstvém vzduchu.

Tak by se dal stručně shrnout náhled jednak bezdětných, jednak postarších škarohlídů na způsob výchovy nejmladší generace. Názory se tvoří srovnáváním. Vycházíme z toho, co si pamatujeme z vlastní zkušenosti, jak dítěte, tak rodiče. Těžko ale čekat, že se věci nezmění, neb podmínky se liší a pokrok nezastavíš. Otázkou zůstává, jestli se změny na dětech nějak podepíší, a když, jestli ve zlém, nebo v dobrém. Vyrůstala jsem v době, kdy bylo běžné mít dvě fungující babičky, placená mateřská dovolená byla 3 měsíce a dětí, které nechodily do školky, bylo v okolí méně, než prstů na jedné ruce. Běžná byla naopak docházka do jeslí, a to i týdenních. Kojenecké lahve byly skleněné, umělá výživa se jmenovala Sunar a dlouho neměla variantu a literatura doporučovala žehlit látkové pleny po obou stranách. Celkem všeobecně se prosazovala totální kontrola rodičů nad dětmi spolu s minimální jejich účastí. Bylo přesně stanoveno, co se musí – výsledky ve škole, domácí povinnosti, normy chování a co se naopak vůbec nesmí – účast na podezřelých akcích a aktivitách, kamaráčoft s jedinci podezřelými osobně či rodinně a vše, co by rodiče obtěžovalo a obíralo o čas. Běžně platilo, že dítě je k rodiči ve vztahu podřízeném. Částečně se to jinak dělat nedalo, částečně to bylo obrovsky pohodlné. Často i pro děti. Oblíbené heslo: Koho do večera neuvidím, vyhrál, umožňovalo spoustu příkazů porušit a zákazů nedodržet. Když jsem měla malé děti, jesle se rušily a školky začaly být vzácnost. Babičky měly „svůj život“, takže fungovaly nárazově a pro potěšení. Zato se začaly objevovat více či méně profesionální hlídací služby. Trh zaplavila spousta vymožeností pro miminka, zatím byly ale tak drahé, že je zdaleka nemohl využít každý. Dětem se začalo více naslouchat, bral se ohled na jejich osobnost. Měly více všeho – materiálních věcí, zážitků i rodičovského času. Přestalo se řešit, co tomu řeknou lidi. Kontrola se omezila spíše na to, aby si neublížily, v tom co chtěly, byly podporovány. Konečně mohly dostat vše, co je mohlo rozvíjet s vidinou, že to využijí pro své dobro a dostanou se dál, než rodiče a většinou to taky dostaly. S domněním, ó ty prostoto, že využijí to, co rodiče zbudovali. Někdy byly přesyceny nabídkou. Někdy jim byl penězi nahrazován čas a cit. A někteří rodiče děti prostě neřešili. Dnes je problém dostat dítě do školky. Je poptávka po adoptivních babičkách, protože v krizi je pro tatínky nutné intenzivně se věnovat práci, aby vydržela. Maminky začínají do práce opět spěchat. Vymožeností je stále více a jsou dostupnější. Díky výchovným směrům běžným na západě se razí teorie, že spokojená matka, znamená spokojené dítě a méně, je někdy více. Dnešní maminky jsou víc v klidu. Kontrola je minimální. Dopřejí dětem luxus učit se vlastními chybami a netlačí tak na výkon. Klade se maximální důraz na dětskou osobnost a citovou výchovu. A, ano, jsou i matky, které si usnadňují život tím, že nic neřeší. Naši rodiče téměř nevěděli, jak jsme vyrostli a vystudovali. Většinou to měli dost zadarmo. Děti byly dospělé kolem dvacítky. Často se setkávám s tím, že rodičovská role je obrácena. V rodině cítí zodpovědnost –za vztahy, majetek i city - čtyřicátníci a padesátníci a to už poměrně dlouho. A dá se říci, že jsme úspěšní. Mnozí z nás zbudovali majetky, které se v rodinách tvořily generace. Naše děti se často pohybují v extrémech – buď jsou přehnaně zodpovědné a zaměřené na cíl, nebo ani zlomkem nevyužívají potenciál svůj a rodiny. Jedni studují více VŠ při práci, mají vlastní bydlení a jasnou představu, kam chtějí v životě dospět. Ne nutně k tomu potřebují stálého partnera. Častěji volí život pouze s dítětem. Jiní dodělávají maturitu po dvacítce a drží se křečovitě rodičovské lednice a kreditních karet. Dospívají kolem třiceti. Zdaleka ne všichni mají potřebu se pracovně uplatnit. Znovu se objevuje ve velké míře fenomén starých mládenců a panen. Nemluvím o singles. Jde o lidi, kteří vědomě neopustí původní rodinu. Miminka, batolata i větší maluši, které mám čest znát, jsou prozatím nejpohodovější děti, se kterými jsem trávila čas. Tedy ti, kterým se rodiče věnují. Možná, že s věkem jsem tolerantnější, ale opravdu mám pocit, že lépe vycházejí se světem. Uvidíme ve škole. Takže dětské koutky v kavárně, průmyslově vyrobené dětské výživy ohřáté v mikrovlnce k obědu, jakož i vlhčené ubrousky a nosítka, houpátka a koupátka všeho druhu mi nevadí. Přehřáté, unavené, nebo unuděné vřískající dítě ano. Ale to jsme opět u kategorie „nic neřeš“ a ta tu byla vždycky.