Není to tak. 70% občanů volilo muže, kteří kdysi byli členy KSČ.Komu to přijde stejné, je náchylný k akceptování lží, polopravd a manipulativních výroků.Vadí vám minulost vašeho zubaře a vyhodili jste už všechny desky Karla Gotta?
Mohli byste namítnout, že je to něco jiného. Možná to úplně stejné není, ale položme si otázku, jakým způsobem může ovlivnit třicet čtyři let staré členství v KSČ výkon prezidentské funkce. Osobně bych řekl, že asi tak, jako má tehdejší vztah k minulému režimu vliv na aktuální tvorbu zpěváka či jiného umělce. Máme za zlé zbožštěnému Karlu Gottovi, že žvanil v rámci „Anticharty“? Neměl místo loajality ke zločinnému režimu skončit v undergroundu a zpívat s The Plastic People of the Universe?
Na tomto jednoduchém příkladu se dá demonstrovat naše pokrytectví. Když nechceme, tak nám to nevadí, když se to hodí, tak z toho učiníme zcela zásadní kritérium v hodnocení lidí, kteří své selhání uznali, vysvětlili a k ideologii komunismu se již nepřiklonili. V tomto smyslu, padni komu padni, je třeba vnímat oba prezidentské kandidáty. Pro oba bylo členství kariérní podmínkou a jejich tehdejší vnitřní postoj k režimu a jeho ideologii je pouze otázkou jejich svědomí a nemá žádný smysl to pitvat.
Nechci v tomto článku opakovat mantru, že podstatné je, jak oba kandidáti žili a působili do dnešních dnů, jak se morálně profilovali apod., ale naopak chci upozornit na onu selekci argumentů, které jsme aktuálně svědky nejen v rámci volební kampaně, ale i obecně ve veřejném prostoru. Jak ošidné je hodnotit lidi na základě jejich vzdálené historie, se dá demonstrovat na jiném prezidentském kandidátovi, a to na Jaroslavu Baštovi.
Na základě níže uvedených atributů měl být pro mě osobně Bašta optimálním kandidátem. Respektovaný archeolog, chartista, politický vězeň, diplomat, ministr. Vždyť ten člověk splňoval obecná kritéria pro prezidentského kandidáta nejlépe ze všech. Realita je však taková, že se Bašta aktuálně prezentuje jako blázen, který by chtěl sám odvolávat vládu a osobně, dle vlastních absurdních představ řídit zahraniční politiku státu. Baštu přes jeho antikomunistickou minulost volilo 4,5 % voličů, což zhruba odpovídá polovině funkčně negramotných občanů s volebním právem. A těžko se tomu divit.
Logika věci je v tomto směru asi docela jasná. Své přátele, členy rodiny ani sami sebe přeci nehodnotíme podle toho, jak jsme smýšleli a podle toho se i chovali před desítkami let, ale podle toho, jací jsme poslední dobou a hlavně nyní. A obráceně. Komu je platné, že se před mnoha lety choval zásadově a obecně správně, když je jeho nedávný a současný život poznamenán hloupostmi a amoralitami. Neznám nikoho, kdo by byl ctěn za správné názory ve svých dvaceti letech, když se následně jeho osobnost vyvíjela zcela opačně.
Sám za sebe bych jako bezvěrec takový argument nepoužil, ale z křesťanského hlediska, jak praví Ježíš v Lukášově evangeliu, je přeci pánubohu milejší jeden polepšený hříšník než devadesát devět spravedlivých („Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ Lukáš 15:7). To je jen takový malý štulec na adresu těch, co se tak rádi ohání křesťanskou morálkou. Nicméně zamyslet se nad tím mohou i ti, jenž zbytečně omílají hloupou mantru, že kdo jednou vstoupil do strany, je komunistou navždy.
Myslím, že je zbytečné, abych zde po tisící prezentoval své antikomunistické postoje a s tím i skutečnost, že se nezastávám bývalých komunistů, protože bych si sám zadal. Nezadal, ale musím popravdě říci, že ač jsem byl před sametovou revolucí již hezkých pár let dospělý, nic mě nenutilo vstoupit do strany, a ještě před tím jsem kupodivu nebyl ani ničím a nikým nucen vstoupit do SSM. Vím tedy, že mnoho lidí „rudou knížku“ nepotřebovalo a nebylo u nich žádným hrdinstvím režim ignorovat. Vím ovšem také, že mnoho ambiciózních lidí všemožných oborů pod tlakem bylo. Umělci, sportovci, vědci a jiné celebrity měli těžké dilema. Naopak ho neměli vojáci a policisté, od kterých režim požadoval absolutní loajalitu.
Velmi si vážím těch, kterým by členství ve straně umetlo cestičku a jeho odmítnutí a antikomunistické postoje pro ně znamenaly stopku na dlouhé roky a mnohdy i ztrátu zaměstnání, možnost cestování či nemožnost se umělecky prezentovat. Teď mě napadá paní Kubišová, která pro mě už napořád bude v morální rovině velkým vzorem. Neznamená to ovšem, že bych v tomto ohledu zatratil ty, kteří tak stateční nebyli, a je patrné, že to neučinila ani společnost. Přiznali svoji slabost, od které se distancovali, a bylo jim s lehkým srdcem odpuštěno.
Všímám si také samozvaných arbitrů morálky s pěknými hrudkami másla pod čepičkami, kteří šílí z toho, že je chce někdo za jejich aktuální problematické postoje ke zločinným režimům kádrovat, jak se směle pouští do kádrování někoho, kdo pochybil před více jak třiceti lety. Přijde mi to jako chucpe, a to se ve svém vyjádření docela mírním.
