Speciální policejní jednotky, mladí muži zahalení šálami a šátky, služební psi, vrtulníky monitorující situaci, výbuchy blíže nespecifikované pyrotechniky, neuvěřitelný chaos a řev, strach a znechucení na straně domorodců.
Řeč je o hranici mezi Vršovicemi a Strašnicemi, lidmi jiné kultury jsou myšleni v tomto případě fanoušci Slávie a Sparty a onou událostí je včerejší derby pražských „S“. Autenticita popsané situace je pak zabezpečena tím, že bydlím cca tři sta metrů od Edenu.
Pochopitelně jsem nebyl svědkem výše popsaných výjevů poprvé, ale derby je vždy specifické. Stadion je vyprodaný, což se projevuje naprostou dopravní kalamitou v širokém okolí, vášně jsou vybuzeny do extrému, což je viditelné na chování různých tlup, které před začátkem zápasu opouští přilehlé hospody a jejich členové v jakémsi transu míří ke stadionu, ignorujíce rozdíl mezi chodníkem a silnicí i skutečnost, že ne všichni lidé okolo nich jdou fandit na fotbalový zápas.
Vidět jsou ovšem i tátové s dětmi, kteří jdou na fotbal, a ne se ožrat, pobít a prožít si pár hodin v rauši davové psychózy. Lze spatřit i skupinky seniorů, kteří si, věrni svému klubu, nemohou nechat derby ujít. Ti, stejně jako lidé s dětmi jsou však ve střehu. Těkají očima kolem sebe v obavě, aby je nestrhl zfanatizovaný dav či se rovnou se svými šálami a klubovými čepicemi nedostali do tábora soupeře.
Určitá hysterie je ve vyhrocených okamžicích vidět i na straně pořádkových útvarů policie. Z tlampačů jsou neustále slyšet policejní fráze, které nemohou sloužit k ničemu jinému než rozdmýchání vášní. Nervózní jsou i policejní psi. Je těžko říci, co si ti hoši v brnění a kuklách myslí, jestli toto divadlo považují za určitý standard běžného pracovního dne a „ultras“ obou klubů v nich nevyvolávají žádné emoce, či je jim líto, že nemohou rozparáděné fanoušky seřezat.
Na každý pád je takovýto obrázek zcela všední i pro jiná města a drtivou většinu evropských zemí, o jihoamerických fanoušcích ani nemluvě. Tímto fenoménem se zabývají i psychologové a sociologové, ale nejsem si jistý, jestli znají všechny odpovědi na otázky, které si asi položí každý, kdo se nachází vně této fotbalové komunity. Zajímavé mi přijde i to, jak jednoduše a rezolutně dokážeme odsoudit jiné a jinak motivované výtržníky, o jejichž pohnutkách vlastně ani nic nevíme, a ty naše, jejichž veškaré h ponutky jsou hloupé a směšné, vnímáme spíše jen jako takový národní folklór.
Ne nadarmo se s určitou nadsázkou profesionální fotbal definuje jako hra, ve které se dvaadvacet milionářů honí za jakýmsi kulatým předmětem, a toto počínání sleduje několik desítek tisíc lůzrů na místě a mnoho milionů dalších v médiích. Pro mnoho lidí může být zábavné tuto hru hrát i sledovat její mistrovskou podobu, ale říkám si, pro koho může být zábavou to, čeho jsme svědky na ligových stadionech a jejich okolí.
