Už to s tou kampaní proti migrantům trochu přehánějí

Čeho je moc, toho je příliš. Angažuje se ministerstvo, odpovědné organizace a pražští magistrátní bojovníci a teď už i představitelé Úřadu městské části Prahy4, což mi přijde skoro zbytečné. Nadělá se s tím více škody než užitku. 

Řeč bude o Ministerstvu životního prostředí, Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR, Lesech české republiky s.p., Odboru životního prostředí magistrátu  a konečně Odboru životního prostředí Prahy 4. Všechny ty instituce vyhlásily válku velmi rozšířenému a odolnému druhu migranta, trnovníku akátu.

Trnovník akát (Robinia pseudoacacia), lidově prostě akát, je velmi rozšířený invazní druh stromu, který k nám přivandroval  ze Severní Ameriky, jmenovitě z Appalačského pohoří hned na počátku 17. století. Má na tom zásluhu francouzský botanik Jean Robin, kterému se za tento odsouzeníhodný čin dostalo ještě od Karla Linného té pocty, že tuto dřevinu po něm pojmenoval.

Akát je velmi otužilý a rychle rostoucí strom, který má velmi tvrdé a odolné dřevo, krásné, voňavé a včelami oblíbené květy, takže se zdálo, že bude pro evropskou flóru velkým přínosem. Jelikož je také velmi nenáročný na půdu a klima, nadmořskou výšku, znečištění vody i vzduchu (což jsme mohli ocenit později), zdálo se, že může být dobrou náhradou za poněkud zhýčkané středoevropské stromy, které nechtějí růst vždy tam, kde si člověk zamane, rostou často pomalu, trpí na různé škůdce, houby a nemoci, lámou se a vyvrací při kdejaké vichřici a vůbec různě odmítají s lesními hospodáři spolupracovat. Akát snese všechno. Krom toho se také výborně množí.

Zprvu byl akát pěstován jako okrasná dřevina v parcích, později se ukázalo na základě výše uvedených vlastností, že je ideální ke zpevnění volné půdy strmých svahů náspů a navážek. Osvědčil se také na tzv. pařeziny, tj. nízké lesy, ve kterých bylo snadno dostupné výhřevné palivové dříví rychle rostoucí z kmínků vyrůstajících na pařezech po dříve pokácených stromech. Později byl blahoslaven včelaři a také básníky a skladateli, kteří se ve stínu mohutných stromů opájeli těžkou vůní z bohatých hroznů jejich květenství.

 Akát má jako většina bobovitých rostlin, mezi které patří, schopnost vázat vzdušný dusík, čímž kompenzuje nedostatek dusíkatých látek v půdě. Mělo se za to, že akáty chudé ruderální půdy obohatí, což se ukázalo jako mylné. Trnovníky činí z ruderálních půd pustinu (s akáty) a z normálních půd ruderální stanoviště, ze kterých mizí původní dřeviny a prakticky veškerý bylinný podrost. V suchých akátových lesích přežívají jen ti nejodolnější. Tak se pomalu a jistě všemi milovaný migrant stal nežádoucím přivandrovalcem, tedy invazní rostlinou, proti které se na konci 20. století začalo pomalu a jistě zasahovat.

Hned se také ukázalo, že to nebude jen tak. Akát se sice může množit i semeny, ale jeho síla je v rozmnožování se kořenovými výmladky, které mohou vyrazit z velmi hlubokých a velmi starých kořenů, které celá desetiletí odolávají rozkladu. Koncem dvacátého století ochránci přírody zjistili, že jsou akátem kriticky ohroženy unikátní stepní a lesostepní teplomilné porosty. Že náš migrant likviduje šípákové doubravy (porosty dubu pýřitého neboli šípáku) a jiné lokality se vzácnou květenou a na ní vázanou faunou. Začal tedy boj, který trvá a nabírá na obrátkách.

Zachraňovat ohrožené lokality a jejich společenstva je jistě správné, ale jak už to tak bývá, musí se taková činnost dělat odborně a uvážlivě, tedy důsledně ale šetrně k příslušné lokalitě. Nelze na takové zachraňované místo vypustit dřevorubce s motorovkami a těžkou technikou, jak se to nedávno stalo v pražském Prokopském údolí. Snad se z toho počinu tamní stepní porost nějak vzpamatuje.  Mohlo by se zdát zcela pochopitelné i pro úplného laika, že také není třeba zachraňovat od akátu místa, na kterých není co zachraňovat. U železničních náspů a na navezených haldách může klidně růst a bude tak ku prospěchu, protože zalesní místa, kde nic jiného neporoste. Tento názor ovšem asi nesdílí mnozí bojovníci, kteří z nemalých prostředků vyčleněných (často z dotací EU) na boj proti invazním rostlinám najímají firmy na likvidaci akátů i z těchto míst.

Asi s použitím takových zdrojů se rozhodli bojovat úředníci z Městské části Prahy 4 proti akátům, které rostou (rostly) ve zdejších parcích a v jiných částech „obvodu“. Najatá firma pokácela vzrostlé zdravé stromy, na jejichž místech teď vznikly holiny, které asi budou v budoucnu osázeny nějakými vlastenecky přijatelnějšími dřevinami, jako je dub či naše národní lípa. Škoda jen, že se jejich stínu dočkají (pokud je nějací vandalové nepolámou) až vnoučata dnešních dětí, které pod krásné košaté a voňavé akáty donedávna vodily jejich maminky.   

Je to taková typická ukázka toho, jak se dá rozumná myšlenka v podání odpovědných, ale nezodpovědných lidí zkazit nebo spíše zneužít, protože je mnohem pravděpodobnější, že se tak nestalo z nerozumu, ale naopak z vyčůranosti. Je asi snadné si představit, že je možné přihrát takovou lukrativní zakázku nějaké spřízněné firmě a pak na takové akci profitovat.  Akát za to nemůže a Jean Robin také ne. Na vině je pouze lidská hloupost, ignorantství, případně chtivost.