Za minimálního zájmu našich politiků proběhla připomínka romského holocaustu. Židovský holocaust je připomínán při každé příležitosti a je-li třeba, připomeneme si účelově a v různém kontextu genocidu i jiných národů a etnik.
Přijde mi správné smysluplnou formou a pokud možno v souladu s fakty a nezaujatě připomínat si historické události, a to včetně těch, nebo možná právě těch, které jsou určitým mementem, tedy připomínkou toho, čeho všeho jsou lidé vůči jiným lidem schopni.
Není těžké vyjádřit v rámci židovského holocaustu odpor k nacismu a využít kontext našich aktuálních sympatií k Židům a státu Izrael. Osobně by mi však přišlo mnohem důležitější podrobně veřejnost informovat o tom, co bylo příčinou této tragédie a s čím vším se tyto události pojí.
Židovský holocaust byl specifickým projevem rasismu, xenofobie a nesnášenlivosti zakořeněných v “humanistické“ Evropě v počátku 20. století natolik silně, že bylo pro hitlerovský režim velmi snadné nalézt „správného“ nepřítele a nad ním bez protestů vyspělých a civilizovaných zemí vynést ortel.
Východní a jihovýchodní Evropa měla za sebou právě sérii židovských pogromů a ani v západních demokraciích a demokratickém Československu nebylo obecně společností vnímáno Hitlerovo tažení proti Židům s nějakými obavami a s odporem. Konečně i onen hrůzný počet obětí byl způsoben také tím, že mnohé státy odmítly židovské uprchlíky vpustit do země.
Genocida Romů netrápila asi téměř nikoho, protože cikáni byli považováni za občany druhé kategorie, mnohými za něco mezi zvěří a lidmi. Je smutné, že s podobným fokusem je na tyto události nahlíženo některými lidmi i dnes.
Relativizování židovského holocaustu je trestným činem a o romských internačních táborech, ze kterých i ženy a děti putovaly do koncentráků a plynových komor, se diskutuje, jestli to nebyly takové horší penziony pro nepřizpůsobivé, a řeší se, kolik prasat bude muset být z Letů u Písku přepraveno do jiných „chlívků“ a kolik to bude stát.
Do podivného světla se někdy staví i genocida Arménů, kterou zahájila Osmanská říše v období 1. světové války. Ta měla ještě méně náboženský charakter než genocida Židů, a naopak pohnutky k ní byly velmi podobné s těmi nacistickými: vyhraněný nacionalismus, nesnášenlivost a potřeba identifikovat nepřátele a viníky. Na základě podobných principů pak Turci vystupovali proti Řekům nebo Iráncům a v době Turecké republiky v rámci podobných pohnutek kemalovský režim řešil kurdskou otázku.
V této souvislosti je, kromě inertnosti demokratického světa vůči hrůzám, které seděli s vědomím vlád i veřejnosti, také nutno zmínit, že genocidy se dopouštěli i evropské státy v rámci svého koloniálního panství. Pomineme-li genocidu původních obyvatel Ameriky v dobách její kolonizace, tak ještě v počátku 20. století Britové stavěli koncentrační tábory pro Búry, ve kterých zemřelo za otřesných podmínek více jak sto tisíc domorodců.
Výše uvedená fakta zde neuvádím proto, abych vyjádřil přesvědčení, že tyto skutečnosti mají ovlivňovat náš aktuální vztah k národům a etnikům, jejichž příslušníci se stali obětmi holocaustů a genocid, nemělo by to být ani podstatou žádných aktuálních privilegií z jejich strany. Není ani důvod ztotožňovat s viníky potomky těch, kteří se provinili a pokud jsme to i my sami nemusíme cítit žádnou vinu.
Není ovšem možné relativizovat zločiny z minulosti na základě toho, jak aktuálně vnímáme národ, etnikum nebo náboženství, proti jehož příslušníkům se někdo jiný provinil. Život Žida, Roma, Arména či Búra má úplně shodnou hodnotu, stejně jako bolest vnímáme všichni stejně, a zlo je zlem bez ohledu na to, kdo je jeho nositelem.
Myslím si, že by si tuto skutečnost měli dobře uvědomit ti, kteří takové rozdíly činí, nebo se chovají tak, že si o nich něco takového můžeme oprávněně myslet. Jsou-li to shodou okolností politici, měla by je určitá sebereflexe přimět k tomu, aby vyjadřovali stejnou úctu ke všem obětem bezpráví a zločinů stejně.
