Měli bychom to stále umět všichni, ale když jsem se nedávno pokoušel napsat delší text “psace”, výsledek mě docela překvapil. Stejně jako mnozí mladí lidé jsem si řekl, že vlastně rukou psát nepotřebuji, ale je to tak opravdu?
Už v první třídě říkávala diskrétně soudružka učitelka mojí mamince: “Jiříčkovi to učení docela jde, jenom ta úprava a to psaní!” Viděl jsem onehdy své první “ literární pokusy” a moc hezký pohled to tedy opravdu nebyl. Kocour levou zadní, jak se říkávalo, by to napsal lépe. Na hranici čitelnosti jsou pak i mé písemné projevy z dalších typů škol. Počítače tak byly pro mě vysvobozením.
Měl jsem štěstí, že první notebook jsem měl už v době, kdy se, s nadsázkou řečeno, všichni majitelé těchto zařízení u nás osobně znali. Nádherný IBM noťas jsem dostal k užívání od svého zaměstnavatele v roce 1994 a od té doby jsem bez této psací potřeby nedal ani ránu. Je sice zajímavé (spíše smutné), že i po třiceti letech píši dvěma prsty a mám pocit, že stále pomaleji, ale už i s tím mi technika pomáhá. Mohu si napsaný text přehrát a používám už i program, který mi převádí mé vlastní mluvené slovo do slov a vět. A o textovém editoru opravujícím mi překlepy i některé pravopisné chyby mluvím jako o svém příteli nejvěrnějším.
Když ještě chvíli zůstanu v osobní rovině vzpomínám na to, jak psali mí prarodiče. Zvláště můj dědeček, kronikář a písmák napsal tisíce stran textu tak nádherným písmem, že je to až dojemné. Písmenko jako písmenko, stoprocentní čitelnost, žádné přepisování ani škrtání. To souvisí s tím, o čem vlastně chci psát. Kdo chce psát dobře rukou, musí si nejdříve celý text věty složit v hlavě, kdežto při psaní na stroji píšeme (tedy já píšu) to, co mi slina na jazyk přinese a pak to opravuji a různě měním.
Jak jsem naznačil, psaní plnícím perem bylo pro mě utrpením, zamatlané od inkoustu bylo všechno, nejen sešit, ale i ruce, stůl, šaty, a dokonce prý i obličej. Kuličkové pero znamenalo určitou úlevu, ale mělo zásadní vliv na znečitelnění textu,a todíky mé snaze psát co nejrychleji. Když už to vypadalo jako projev určité psychické poruchy počal jsem na radu odborníků psát obyčejnou tužkou “tiskace”. To činím v případě nutnosti dodnes, nicméně ztratím-li sebekontrolu, jsem schopen i velká tiskací písmena spojovat, což může nezasvěcenému pozorovateli připomínat klínové písmo Chetitů, a jelikož po světě nechodí samí Bedřichové Hrozní, je takový text bezděčně i zašifrován.
Je obecně známo, že psaní rukou je pro všechny, kteří jsou toho schopni, velmi dobré. Je to užitečné pro naši jemnou motoriku i ono blahodárné spojení mozku a ruky, jehož prostřednictvím jsme se kdysi počali stále více odlišovat od opičáků. Absence psaní může jaksi proces evoluce obracet, stáváme se díky strojům a vyspělým technologiím v řadě ohledu troglodyty často neschopnými jednoduchými nástroji a pomůckami našich předků vytvářet něco nejen účelného, ale i krásného. Podívám-li se na tento text, je to jen čitelné sdělní (pokud bych to psal rukou, bylo by to nečitelné sdělení), kdyby ovšem totéž napsal můj dědeček, mohlo by to mít i “duši” a výraz autorovy osobnosti, kterou počítačový zápis postrádá.
Své děti jsem nutil, aby psaly krasopisně, ale nejsem si jistý, jestli mé úsilí mělo nějaký pozitivní efekt, nicméně jsem přesvědčen, že krasopisu úplně neodzvonilo, ale jen se přesunul do jinéoblasti – dokaligrafie. Máme sice automobily, ale mnozí z nás rádi jezdí na koni, máme letadla, ale existují stále balóny, máme moderní lodě, ale to nás nezbavuje radosti s plachtěním ne nepodobnému, jaké provozovali Féničané před čtyřmi tisíci lety, a konečně i když máme všemožné prostředky přepravy, baví nás překonávat vzdálenosti i velká převýšení po svých. S ručním psaním to může být podobné.
